Takřka-Dokonalé příběhy

(NE)VYZNAMENÁN

Slunce už pomalu zapadalo za kopce, když se před branou města Takřka-Dokonalé objevili zástupy rytířů a branců, kteří se vraceli s velké války. Nikdo z místních nevěděl proti komu stateční muži bojovali, nebo proč vlastně ta válka byla. Ale věděli, že muži se dobrovolně přidali do krajské armády před několika lety a to zcela dobrovolné, což z nich dělalo ctihodné občany.

příslušníci městské stráže, kteří měli zrovna v ten den službu u hlavní brány zmateně pozorovali příchozí. když si vše v hlavě spočítali začali jim salutovat na znak úcty, což některé ze strážných zmátlo a chvíli salutovali špatnou rukou. Veteráni přicházeli do města v tichosti. Někteří v lesklém brnění, jiný v méně lesklém brnění a jiný v brnění a zbroji v dezolátním stavu. 

Starosta Valéček Zmarnoha, starý muž s bohatým apetitem. Byl v úřadu teprve několik měsíců, když z okna své nové rezidence všiml příchozích hrdinů. Neváhal ani minutu a nechal svolat celé město na náměstí, aby válečné veterány z jejich města, kteří se vracejí do jejich domovů náležitě přivítali. Rozespalí obchodníci urychleně postavili své stánky a lidé začali zpívat uvítací písně. 

Rytíř v lesklé zbroji, který měl na hrudním plátu erb města. Na kterém byl dvouhlavý páv na modro-červené šachovnici. Si sundal přilbu a odhalil svou mladickou tvář. Zlatavé vlasy mu dopadly na ramena a zářící úsměv probouzel místní dívky. ,,Jsem sir Krucipysk z Takřka-Dokonalé." přestavil se. ,,Společně s mými bratry se vracíme z kruté války zpět domů a neseme vám vítězství!" 

,,Ale prdlajs! Všem došli peníze na válčení tak nás poslali zase domů." přerušil ho starší muž v letité kožené zbroji.

,,Přesně! Nekecej kraviny. Ty jsi tak možná seděl ve velitelském stanu a rozdával čaj, když jsme stavěli tábory a podnikali útoky!" přidal se mladík s obvázaným čelem, který si k chůzi pomáhal dřevěnou holí.

,,Jací pak bratři? Moji pravý bráchové tam zůstali. Padli u Žebrákova mostu." naštval se další muž.

Krucipyska zalil pot a s nervózním úsměvem si otřel čelo. ,,Omluvte je. Jsou z hrdinských bitev unavení." řekl a rychle zaběhl do prázdné uličky, když si všiml jak se proti němu někteří z veteránů rozběhli. 

,,Tyjo, opravdickej rytíř." vyjekl malý chlapec, který měl okno z pokoje přímo do uličky. ,,Máš bystré oko, chlapče." řekl Krucipysk. ,,Jsem sir Krucipysk z Takřka-Dokonalé." představil se chlapci. Ten si muže v brnění zkoumavě prohlédl od hlavy k patám. ,,A kde jste byl?" zeptal se po chvíli. ,,Vrátil jsem se z velké války." vysvětlil Krucipysk. Chlapcovy oči se rozzářily. ,,A vyhráli jsme?" zeptal se s nadšeným hlasem. Krucipysk přikývl. ,,Tak to je paráda! To znamená, že se vrátil i můj táta?" Krucipysk si zamyšleně upravil opasek. ,,Asi ano. Nejspíš bude někdy mezi těmi muži, kteří se dnes semnou vrátili." odpověděl. Chlapcovi se na tváři objevil široký úsměv. ,,Pomohl byste mi ho prosím najít, pane rytíři?" zeptal se chlapec. Krucipysk se zamyslel a pak souhlasil. Poprosil chlapce o deku, kterou přes sebe přehodil a pomohl chlapci oknem ven.

,,A jak se jmenuješ, chlapče?" zeptal se Krucipysk, když si upravoval deku tak, aby zakryla jeho lesklé brnění. ,,Kapustka Rohlík." odpověděl chlapec. ,,A tvůj otec?" Chlapec se zadíval na oblohu. ,,Jmenuje se Tonda Rohlík. Byl pekař." dodal Kapustka. ,,Pekař?" řekl udiveně Krucipysk a vedl Kapustku do centra, kde probíhaly oslavy. 

Krucipysk se zastavil u několika mužů v taverně, kde zapíjeli jejich návrat. Ani jeden však o Kapustkovi otci neslyšel. Pokračovali s dalším výslechem na ulici, ale se stejným výsledkem. Úspěch nenašli a ani u veteránů, kteří se seznamovali s pro ně novým starostou. Až po několika minutách našli muže, který Tondu Rohlíka znal. Byl to starší plešatý muž s výraznými vráskami na obličeji. Pravou ruku měl obvázanou. Opíral se o zeď malého domku a sledoval čím dál tmavší oblohu. ,,Jo, Tondu jsem znal. Sloužili jsme spolu u roty průzkumníků." řekl. ,,Byl to skvělej chlap." dodal. ,,Byl?" zeptal se překvapeně Krucipysk. Muž přikývl. ,,Ty budeš asi Kapustka, že?" řekl, když si všiml jak chlapci začaly po tvářích téct slzy. Kapustka přikývl a utíral si slzy do rukávů. ,,Myslel jsem si to. Víš, pořád o tobě mluvil. A o tvojí mamce taky. O tom jak se na vás těší a že vám bude muset ty roky, co je pryč nahradit. Že tě naučí rybařit a péct." Tato slova Kapustka donutila propadnout v pláč. Krucipysk ho objal a vzal do náručí. ,,Co se teda stalo?" zeptal se. Muž se zadíval do na svou dlaň. ,,Zrovna jsme měli hlídku. Já, starej Rumpil, Rudý Oto a právě Tonda." začal. ,,Byla noc a my jsme procházeli lesem. Tak jako vždycky. Připravení na cokoliv s meči v ledových rukách. Byla zima a měli jsme najít nějaké stopy po nepřátelském vojsku. Tonda nás vedl, ukazoval nám, že ho máme následovat, když se do jeho zbroje zasekl šíp a on spadl do sněhu. Stál jsem tak jako opařenej. Myslel jsem, že je po něm. Rumpil zpanikařil a dal se na útěk a Rudý Oto přiskočil k Tondovi, který se zvedl a zahodil šíp, který ho trefil. V ten samý okamžik, ale vyskákali nepřátelští rytíři. Byl to těžký boj. Byli jsme jen tři a jich stále přibývalo." muž si odkašlal. ,,Tonda nám přikázal, aby jsme se stáhli, že nám získá čas. Chvíli jsme vzdorovali, ale nakonec jsme se stáhli. Byl to hrdina." 

Krucipysk pevně držel plačícího chlapce a odhalil tak své brnění. ,,A kde jste sloužil vy, pane?" zeptal se muž. Krucipysk si povzdechl. ,,Ve velitelském štábu. Nosil jsem kávu a čaj generálům. Vždycky jsem byl daleko za frontou." řekl smutně. ,,Rozumím." řekl muž a narovnal se. ,,Že si neviděl boj zblízka, neznamená, že nevíš o čem je." dodal a poplácal ho po rameni. ,,Předej tu smutnou zprávu jeho ženě." Krucipysk přikývl a vrátil se k domu, kde potkal chlapce. 

Postavil chlapce na zem a zabalil ho do deky. Zaklepal na modré dveře a čekal. Otevřely se a za nimi se objevila v kuchyňské zástěře černoklasá žena ve středním věku. ,,kapustko! Zase si vyplížil? Mazej do pokoje." okřikla chlapce. Kapustka tiše s ubrečeným obličejem vešel do domu. ,,Omlouvám se. Tohle dělá od doby, co jeho otec odešel do války." řekla. ,,Díky, že jste ho přivedl." Krucipysk si s úsměvem přikývl. ,,To nestojí za řeč, ale jsem tu i kvůli něčemu jinému." začal. ,,Váš manžel a chlapcův otec padl ve válce jako hrdina." řekl a převyprávěl celý příběh, který slyšel od muže. Žena padla na kolena a začala vzlykat. ,,To snad ne." naříkala. Krucipysk nevěděl jak reagovat. Bolelo ho dívat se na její naříkání, ale nevěděl co říct, ani nemohl najít slova, která by mohl použít. 

,,Co se tu děje?" zeptal se muž v podobně lesklé zbroji jako byla ta Krucipyskova. Na opasku se mu pohupoval dlouhý meč. Černé vlasy mu vlály ve večerním vánku. ,,Tondo!" vyjekla žena. ,,Tenhle muž tvrdil, že jsi padl v boji." Krucipysk stál jak opařený. Nevěděl co se kolem něj právě děje. Muž s úsměvem zakroutil hlavou. ,,To je hloupost. V žádném boji jsem nikdy nebyl. Dělal jsem v kuchyni ve výcvikovém táboře. Tohle brnění jsem dostal, abych tam nedělal důstojníkům ostudu." vysvětlil. Krucipysk se omluvil za nedorozumění a zjistilo se, že se jednalo nejspíš o shodu jmen. 

Druhého dne ráno bylo se všichni obyvatelé města sešli na náměstí, kde se držela minuta ticha za padlé syny, otce, bratry, strýce i dědy. Veteráni včetně Krucipyska byli obdarováni nejvyšším městským vyznamenáním. A na ten den byl vytvořen nový svátek nazvaný Den hrdinů. Krucpysk později zaklepal na okno kapustkova pokoje. Chlapec mu otevřel a Krucipysk mu věnoval své vyznamenání, které pro něj nemělo žádnou hodnotu. Své brnění daroval místnímu kováři do výlohy a opustil město. Stal se poutníkem a již nikdy se nenazval sirem.