Takřka-Dokonalé příběhy

Trendy

Ve městě Takřka-Dokonalé panoval klidný a ospalý život. Starosta si vychutnával své odpolední kávové posezení na balkóně svého úřadu, když se k němu přiřítil městský poslíček Nazdařbůh, jehož neuvěřitelná rychlost a preciznost byla proslulá.

„Pane starosto, máme problém!" lapal po dechu Nazdařbůh.

Starosta se zamračil a odložil šálek kávy. „Co se děje, poslíčku? Zase se nám na poště hromadí dopisy a balíky, které se nestíhají doručovat?"

„Cechy, pane! Všichni chtějí mít své cechy!"

„Cechy?" Starosta si promnul bradu. „To je mi ale zajímavý nápad. Kdo přišel s tímto návrhem?"

„První to byl kovář Řemdih, pane" odpověděl poslíček. „Ale teď už se hlásí všichni, dokonce i zloději!"

Starosta si povzdechl. „Dobrá, půjdu se podívat, co se děje."

Na hlavním náměstí města se shromáždilo mnoho lidí, kteří hlasitě diskutovali a mávali papíry s návrhy na vytvoření různých cechů. Kovář Bruncvik stál v čele této skupiny a horlivě vysvětloval své plány.

„Kovářský cech by sjednotil všechny kováře ve městě!" říkal Řemdih. „Mohli bychom si vyměňovat nápady, pomáhat si a zlepšovat své řemeslo. Mít pěkný řetězec kvalitních kováren s profesionálním přístupem."

„To zní rozumně." odpověděl starosta. „A co ostatní řemesla?"

„No, když jsme to slyšeli, přišlo nám to jako skvělý nápad." přerušila ho pekařka Bochníková. „Také bychom chtěli mít svůj cech."

„A co my, zloději?" ozval se hlas z davu. „I my bychom chtěli mít svůj cech!"

Starosta se podrbal na hlavě. „To bude těžší úkol, než jsem si myslel."

Hned první den po vyhlášení plánu na zakládání cechů se úřad starosty zaplnil lidmi. Byla tam fronta tak dlouhá, že se zdálo, že sahá až za hranice města. Každý chtěl mít svůj cech, a každý měl svůj názor na to, jak by měl fungovat.

„Pane starosto," začal švec Půlbotka, „chtěl bych založit cech ševců. Budeme mít pravidelné schůzky, kde budeme diskutovat o nejnovějších módních trendech o botách a budeme si navzájem radit, jak lépe opravovat boty."

„To zní dobře, pane Půlbotko," odpověděl starosta. „Ale co potřebujete ode mě?"

„Jen váš souhlas a oficiální schválení. Však to znáte. Pár razítek sem a několik podpisů tam." usmál se Půlbotka.

„Dobře, schvaluji cech ševců." odpověděl Starosta a vyplnil dokument. „Další!"

Tak to šlo celý den. Přišli tesaři, pekaři, krejčí, bylinkáři a dokonce i věštci chtěli mít svůj cech. Každý měl své důvody a každý chtěl být součástí něčeho většího.

Když už starosta začal mít pocit, že zvládne všechny žádosti, objevil se v jeho kanceláři zloděj Benjanim Nicnenecha, známý svou drzostí a šarmem.

„Pane starosto," začal Benjamin s úsměvem, „my zloději bychom také chtěli mít svůj cech. Vzalroha, Malej Lapka, Plnákapsa i Všechnovzal mají stejný názor."

Starosta si povzdechl. „Pane Nicnenecha, a co by takový cech zlodějů obnášel?"

„No, mohli bychom mít pravidelné schůzky, kde bychom diskutovali o nejlepších metodách krádeže, jak se vyhnout chycení a jak správně investovat ukradené peníze a prostředky. Samozřejmě jen teoreticky." řekl Benjamin s úsměvem.

Starosta si promnul spánky. „To zní jako něco, co mi nadělá potíže. Ale dobře,  dám vám šanci. Zkusme to."

Benjamin se zazubil. „Díky, pane starosto. Věřte mi, že se budeme snažit být čestnými zloději."

Takřka-Dokonalé se brzy začalo hemžit cechy. Každé řemeslo mělo svůj cech a každý cech měl své vlastní zvyky a tradice. Na první pohled se zdálo, že vše funguje dobře, ale netrvalo dlouho, a začaly se objevovat první problémy.

Prvním problémem byl nedostatek místa. Město praskalo ve švech a nebylo dostatečně velké, aby pojalo všechny nové cechy. Když každý z nich chtěl svou vlastní základnu. Starosta tedy musel hledat řešení.

„Musíme najít způsob, jak vyřešit tento problém s prostory." řekl starosta na jednom zasedání městské rady. „Nemůžeme mít cechy na každém rohu. Krkacová je posetá cechy zahradníků, květinářů a bylinkářů. Nedělá to dobrotu, prý si navzájem fušují do řemesla."

„Možná by podobná řemesla mohla sdílet prostory." navrhla Gerda Bystrá. „Třeba by se kováři a tesaři mohli dělit o jednu dílnu."

Jan přikývl. „To by mohlo fungovat. Ale co zloději?"

„Mohli by se podělit s věštci. To jsou taky takový zloději." zavtipkovala Gerda.

Navzdory vtipům a komplikacím se město snažilo najít řešení. Cechy začaly sdílet prostory a některé dokonce spolupracovaly na společných projektech. Kováři a tesaři se dohodli, že budou společně opravovat mosty a budovy, zatímco květináři a bylinkáři začali pořádat společné trhy, kde prodávali své výrobky. Ale ani to nezabránilo dalším komplikacím. Jednoho dne se zloději rozhodli, že by mohli zvýšit své zisky tím, že začnou krást od ostatních cechů. To způsobilo obrovský rozruch ve městě.

„Takhle to nemůže dál pokračovat." řekl starosta na jednom zasedání rady. „Musíme najít způsob, jak ty zloděje zastavit."

„Možná bychom mohli zavést cechovní úřad. Tam dosadit úředníka, kteří budou pokutovat tyhle lumpy." navrhl Darmošlap, místní statkář. „Taky by dohlíželi na všechny cechy a zajišťoval, že se budou chovat podle pravidel."

Starosta se usmál. „To je skvělý nápad. A kdo by mohl být tím úředníkem?"

„Co takhle Nicnenecha?" navrhla Gerda s úsměvem. „Kdo lépe zná zlodějské metody než on?"

A tak byl Benjamin Nicnenecha jmenován prvním cechovním úředníkem. Dostal malou útulnou kancelář nad pekárnou v centru města a měl za úkol dohlížet na všechny cechy a zajišťovat, že budou dodržovat pravidla. Benjamin se této role ujal s překvapivým nadšením. Brzy se na jeho zločineckou minulost zapomnělo a stal respektovanou postavou ve městě.

Navzdory všem komplikacím a problémům se cechy staly nedílnou součástí Takřka-Dokonalé. Město se stalo ještě živějším a pestřejším místem.

Jednoho dne, když starosta seděl ve své kanceláři a vyřizoval poslední žádosti o založení nových cechů, usmál se a pomyslel si, jak se město změnilo. „Takřka-Dokonalé je opravdu zvláštní místo." řekl si. „A já jsem hrdý, že mohu být jeho starostou."