V poutech něhy - Yoonmin (18+)

52

Poznámka autora:
Dneska jsem se "krapet" rozepsala, takže tady máme výjimečně 1000 slov jen pro vás. To máte za tu neaktivitu, která teď dlouho byla.

Thank you so so much. We love you💜
____________________________

Po celý zbytek vyučování jsem neměl čas za ním zajít a stejně se mi moc nechtělo mu onu květinu dávat před zraky ostatních. Jiminovy fanynky ze školy - kterých není vzhledem k Jiminově úspěchu nijak málo - by mě zašlapaly do země.

Na obědě jsme se nepotkali, protože jsem přišel docela pozdě kvůli zařizování dnešního basketbalovýho zápasu odpoledne. Na obědě jsem něco málo do sebe narychlo naházel, abych Jimina ještě stihl, protože po obědě odchází.

Chvíli na to jsem už šel s květinou v ruce rychlým krokem po chodbě a pomalu Jimina doháněl. Nechci za ním přes půl školy řvát, aby na mě počkal. To ho radši doženu. Tímhle tempem ho stihnu.

Už jsem ho viděl. Zrovna vyšel z vchodových dveří. Zrychlil jsem do klusu a proklouzl škvírou mezi dveřmi, které otevřel on.

Hned, jak jsem ale vyšel ze dveří a uviděl ho, zarazil jsem se a zastavil. Ucítil jsem menší bolest u srdce. Jimin právě přišel k nějakému mladému muži, který na něj tady očividně čekal. Objali se a onen muž dal Jiminiemu pusu na tvář. Nehledě na to, jak Jiminieho objal.. A on se nechal. Aniž bych si to uvědomil, květina mi vypadla z ruky a spadla na zem.

Před školou na mě čekal Tae. Překvapilo mě to, protože mi nedal vědět, že přijde.

„Ahoj Minie." usmál se na mě, objal mě, přičemž mu ruka sklouzla až těsně nad můj zadek a dal mi pusu na tvář. Hned, jak jsem ho uviděl, se okamžitě ozval onen hlas v mé hlavě mluvící o Yoongim. Skoro okamžitě jsem zapochyboval o našem* vztahu.

Najednou se ale ozvalo bzučení vchodových dveří**.

Yoongi.
Znovu ten hlas.

To nev-

Otoč se.

Udělal jsem tak. Ano, byl to on. A zrovna zmizel ve dveřích. Hned jsem si i všiml krásné květiny na zemi přede dveřmi. Otočil jsem se zpátky k Taemu.

„Ta-Tae, počkej tady na mě ještě chvilku prosím. Něco jsem si zapoměl ve škole." pípl jsem, načež s úsměvem kývl, ale to jsem už běžel ke dveřím a sebral ze země květinu před nimi. Rychle jsem si otevřel čipem a běžel chodbou za Yoongim.

„Yoongi!" volal jsem za ním, doběhl jsem ho ale až když byl ve svém kabinetě a spěšně si balil věci.

„Yoongi," oslovil jsem ho, „t-tys mi ji chtěl dát?"
Mluvil jsem o květině. Teprve teď jsem se na ni podíval. Byla nádherná. Jiná, než mi dal včera, ale i tahle se mi moc líbí. Musel na ni při svém odchodu asi omylem šlápnout, protože měla zlomený stonek a pár okvětním lístků chybělo.

Zvedl na mě pohled. Viděl jsem mu v očích se trochu lesknout slzy.

„N-no.. Ano.. Ale nemusíš ji přijímat. Já.. Chápu to a jsem rád, že sis někoho našel, protože.." zdálo se mi to, nebo trochu popotáhl? „P-protože.. Já ti to samozřejmě nemůžu jinak než přát." začal se znovu věnovat balení si věcí do sportovní tašky. Bylo na něm ale vidět, že je tak zabraný do toho, co dělá, aby se nemohl věnovat ještě něčemu jinému. Protože nechtěl.

„Yoongi.." oslovil jsem ho, nevnímal mě ale.

„Nikdo přece nechce bejt na všechno sám.. Jen... Mohls mi to říct. Nic bych ti nedával. Nechci se vám do toho kašlat, když máš přítele.."

„Ale to ne-"

„To neřeš, Jiminie.. Te-teda Jimine, promiň. Mě-mělo by mi to být jedno. Promiň, už tě nebudu otravovat. Přeju vám to."

Neříkalo se mi to lehce. Ale mě přece nemá co bolet. Našel si přítele, super. Někdo jako on nikdy nemůže zůstat dlouho sám. Na to je až moc krásný a.. Milý a.. A prostě dokonalý. A já bych měl být rád. A ano, jsem rád. Takhle je Jimin šťastný. A o to mi přece celou dobu jde. Miluju ho, chci tedy, aby byl šťastný. A to, že není můj, jen dokazuje to, že se mnou šťastný nebude.

Ach, proč se za ním furt seru? Vždyť je jasně vidět, že se mnou nechce mít nic společnýho. To já ho furt otravuju.

Včera to vypadalo, že bych mohl mít šanci. Dával mi ale jen planý naděje. To mu ale přece nemůžu zazlívat. Určitě to nijak jinak, než normální rozhovor necítil.

„U-už musím jít. Za chvilku mám zápas." zapl jsem si už sbalenou tašku, přehodil si ji přes rameno a chtěl kolem něj rychle projít.

„Y-yoongi počkej." vypípl, čímž mě zastavil. Nemohl jsem jen tak odejít, když řekl, že mám počkat. Na to mi na něm až moc záleží. Pořád se mi nepodařilo rozmrkat slzy.

„Nemusíš to řešit, Jimine. Jsem rád, že jsi šťastný. A když si šťastný takhle, je to super." řekl a pokusil se o mírný a vlídný úsměv, ale poznal jsem, jak moc proti srsti mu je tohle říkat. Viděl jsem mu to v očích. Viděl jsem mu tam slzy.

„A-ale já s ním nechodím." pípl jsem.

„Viděl jsem vás. Políbil tě na tvář. Nemusíš se ale kvůli mě cítit špatně. To přejde***."

Ne, nepřejde..
Ozval se znovu ten hlas v mé hlavě. Skoro až živě jsem viděl mé druhé já, jak stojí s rozhodným výrazem a založenýma rukama na prsou.

„Yoongi, já vím, že to tak nevypadalo, ale nic spolu nemáme.**** On mě miluje, ale já ho mám rád jen jako dobrýho kamaráda. Prosím, věř mi."

To, jak to řekl. To, jak poprosil. Doslova mě poprosil, abych mu uvěřil. Olízl jsem si nerozhodně rty. Může dělat, že přítele nemá, abych se mu dál věnoval s marnou nadějí v lepší vztah mezi námi. Ale.. Ne, takhle křivý Jiminie přece není. Může mi to ale neříct proto, že mu je mě líto. Těžko říct.

Omluvil se mi a rychle odešel. Nic mi na to neřekl. Trochu zoufale jsem si povzdechl a přitiskl si květinu víc, přesto jemě na svůj hrudník. Bylo mi jedno, že je poničená. Kašlal jsem na to. Hlavní, co teď pro mě bylo, jen jediné. Byla od Yoongiho.

Poznámka autora:
*Myslí svůj vztah s Taem.
**Znáte to. Takový ty dveře, co maj vedle ve zdi takovou malou krabičku, ke který se přiloží čip (zaměstnanců) a ozve se to bzučení, kdy ty dveře můžeš otevřít a vejít.
***A stejně tak budeme všichni dělat, že touhle větou myslí, že ta jeho bolest (u srdce) přejde.
****Všichni budem dělat, že je z tý věty jasně poznat, že myslí sebe a Taeho. Ano, jde to i bez tohoto dodatku, ale já jem aby nevznikly nějaký nedorozumění.