BEGGING | (TodoDeku) CZ

11.

Překvapivě se ještě svítilo, ale když nad tím přemýšlím, tak jdu dneska vážně brzy.

,,Tak to vypadá, že se návštěva bude muset dneska odprovodit sama..." v chodbě jsem se vyzul a po krátkém uvědomění se podivil nad tím, že je zde takový hluk.

Hlasité zvuky různého ječení a smíchu vycházející z obýváku se mi začali přibližovat, mezitím co jsem kráčel nemotorně k místnosti. Bohužel jsem se nějak zamotal a vyvrátil se na skříňku v jídelně.

Šikovně se mi podařilo čapnout menší okrasný ubrus, co jsem na něm měl a smést tak vše co na něm stálo. Ihned se celým domem rozezněl zvuk třištící se vázy. Jediné co jsem ve vzduchu stihl chytit, byl "podtácek" vázy.

,,Kurva..." zklamaně jsem se díval v úplné tichosti na zem plnou střepů.

,,Doprdele to byla moje oblíbená váza..." zamumlal jsem smutně.

,,Hmm... na co to uklízet, když tu na to jsou otroci." pokrčil jsem nad střepy rameny a pokračoval dále do obýváku. Přesně tam se na mě vyjevila ta scéna.

Earlier that night...

Už je to více než hodina, co Todoroki odešel. A stále zde nikdo nepřišel. Lhal? To asi ne...

Ale i tak...

Vztal jsem z gauče a prošel pokoji až na chodbu. Vzhlédl jsem do schodů, po kterých jsem se po krátkém brainstormingu sám se sebou i rozešel. Není doma takže se nedozví, když se nakouknu co? Opatrně jsem popadl kliku a pootevřel dveře jeho ložnice. Kupodivu jsem zde neviděl nic zvláštního.

Tmavá místnost s hrubými záclonami,  přes které sotva proudilo světlo vedne, natož v noci. Manželská postel s lampou a nočním stolkem na každé straně. Větší komoda s fotkami v rámečcích na ní. Jinak byl pokoj celkově prázdnější. Přešel jsem ke komodě a podíval se na fotky v rámečcích. Byly v nich nějaké tváře a samozřejmě i on. Jen vypadal lehce mladší. Jedna pravděpodobně ze školy, další s nějakou starší ženou a další s nějakými dalšími lidmi. Ne že by mi to něco říkalo. No a taky ne že by mě to nějak zajímalo. Jediné co je zvláštní je že do tohoto pokoje nesmím. Pokoj jsem s tichostí opustil a pohlédl na další mě zamčené dveře.

Mou pozornost pro tentokrát přitáhly dveře, s ještě přísnějším zákazem. Pracovna. Mohlo by tam být něco o té mé dnešní návštěvě. Přistoupil jsem ke dveřím a opatrně uchytil kliku.

,,Zde je přístup přísně zakázán." zazněl hlas někde za mnou a já s leknutím odskočil ode dveří. Naštěstí pro mě to nebyl Todorokiho hlas. Když jsem se otočil, stal za mnou blonďatý chlapec.

,,Promiňte ale... kdo jste a co zde děláte? Vloupal jste se sem?" zeptal jsem se celý nesvůj z toho, že v baráku který není můj se zjevil cizí člověk, který o tomhle domu zřejmě něco ví.

,,Zřejmě jsem vaše dnešní společnost. Takže jsem se zde nevloupal. Tak co kdybychom si sedli a popovídali si?" řekl nepříjemně vlezlým tónem. Lehce jsem se nad tím zamračil, ale nakonec jsem se sklopenou hlavou stejně sešel zpátky dolů do obývacího pokoje. Posadil jsem se na pohovku a blonďák se posadil přímo naproti mě do křesla.

,,Myslím že nejste má dnešní společnost..." zamračil jsem se nedůvěřivě.

,,Proč myslíš?" uchechtl se.

,,Todoroki podle rodu mluvil o ženské společnosti." řekl jsem a skřížil si ruce na hrudi.

,,Dobrý postřeh... asi nejsi až zas tak hloupý, jako jeho ostatní loutky. Jak se jmenuješ?" zeptal se arogantně.

,,Neprozrazuju cizincům jen tak své jméno. A Myslím že jsem vám nenabídl tykání. Proč se nepředstavíte první?" odsekl jsem.

,,S ním takhle určitě nemluvíš co? Vím že nemůžeš, jinak by jsi tu nebyl. Hmm... ale dobrá tedy. Mé jméno je Neito Monoma." pousmál se.

,,A co zde děláte? Kde je má pravá návštěva?" zeptal jsem se.

,,Hmmm... tohle tě zajímá? Dobrá tedy. Tvá "pravá" návštěva nemohla dorazit, tak jsem se stavil aby jsi se necítil tak osaměle." zašklebil se.

,,Ale jak o té zprávě víš?" zeptal jsem se už podrážděně, z toho jak se mnou ten Monoma mluví.

,,No... jsem bratr té tvé návštěvy. Jednoduše." pokrčil rameny.

,,Hmm... dobra tedy." vzal jsem to.

,,Tvé jméno je tedy?" zeptal se znovu.

,,Midoriya Izuku." odvětil jsem krátce a jasně. I tak se mi to vůbec nelíbí. Už pouze to, že mě viděl jak se chystám vkročit do místnosti, ve které nemám co dělat.

,,Mohl by jsi Todorokimu neříkat co jsi viděl?" zeptal jsem se hned k věci, která mě trápila.

,,Noo... ale to bych lhal Todorokimu."

,,A nebo taky můžu popřít všechno co řekneš."

,,Myslíš že radši bude věřit tobě? Člověku kterého sotva zná, nebo člověku kterého zná celé léta?" prohodil sebevědomě.

,,No jo... máte mě. Jsem nahranej..." povzdechl jsem si. Nemám s tím co udělat.

,,Neřeknu to..." prohodil z ničeho nic. Nevěřícně jsem se k němu otočil.

,,Ale pouze pod jednou podmínkou." dodal. No jasně...

,,Co jiného jsem taky mohl čekat že?" povzdechl jsem si.

,,Co bys chtěl? Peníze? Todoroki mi sebral všechny prostředky jak bych ti mohl cokoliv dát." vyvrátil jsem mu hned.

,,Ale ne... ne..." začal se smát.

,,To vůbec ne... prosímtě peníze nepotřebuju." utřel si imaginární slzu a lehce se sklidnil.

,,Ne. Chci aby ses semnou pouze přátelsky napil. Třeba se sblížíme. Po alkoholu jdou přetvářky stranou, říkám si že to může být fajn abychom se seznámili." řekl s úsměvem a já se zamyslel.

,,Ale já nesmím pít alkohol. Mám to zakázané. Víš toho o Todorokim tolik ale tohle ne?" řekl jsem ostře. Chce mi prostě udělat problém tak jako tak.

,,Ale prosím ušetří mě tech řečí. Nic nepozná. Přichází pozdě v noci, takže budeš spát dřív než tě tak uvidí." zasmál se. Já se však musel vážně zamyslet.

,,Ne. Říkám že se prostě nenapiju. Vůbec tě neznám. Bůh ví co jsi za člověka a ani nemám vážně potvrzeno že jsi jeho známý. Prostě to odmítám."

Takže jsem zde zase^^
No co vy na to?
Už se to semnou lepší no ne?
Myslím že už může začít vycházet kapitolu zase jednou za týden^^
Snad vám to alespoň zpříjemní začátek školního roku<333
No tak za týden u další kapči^^
Zase každou neděli^3^
Bye ×-×.