Unforgettable

011

Pračka doprala a mně nezbylo nic jiného, než pověsit prádlo na šnůru na zahradě. V okně jsem periférním viděním zahlédla Marcuse, jak mě pozoruje, ale nedala jsem na sobě nic znát a snažila se to odignorovat. I když to bylo těžké. Ten pocit, že se do mě zabodávají ty jeho temné čokoládové oči...

    Snažila jsem se ze sebe setřást tu nervozitu a vrátila jsem se zpátky do domu. Přemýšlela jsem co bych mohla udělat k obědu, ale po tom, co jsem zjístila, že v ledničce toho není moc na výber, tak jsem se rozhodla pro špagety s boloňskou omáčkou a pro mě teda jen ty špagety.

Mé myšlenky směřovaly opět směrem k němu. Nevím proč ale ty jeho oči. Pokaždé když se na mě zadívá mi přejde mráz po zádech. Jsou tak temné a tmavé. Odvážila bych se říct že jsou i temnější, než hořká čokoláda. Ale i tak je v nich něco, co je dělá tak krásné a mírumilovné.

„Hmm co to tady tak voní" přišel do kuchyně Marcus. Jen jsem vzala 2 talíře a nabrala každému svou porci a následně to odnesla na stůl.
„Dobrou chuť" popřál mi Marcus. Já mu přání opětovala a dál už jsme se mlčky oba věnovaly svým talířům.

„Hele Abby nechceš se podívat třeba na nějaký film?" začal Marcus hned po tom, co jsem umyla poslední talíř. „Ehm film?." Koukala jsem se na něj zmateně. „Jo no ty jsi asi žádný neviděla co" poškrábal se na zátylku a já jen přikývla. Pokynul mi abych šla za ním a já ho následovala jak jeho ocásek.

Marcus vybral nějaký tem film, no podle toho, že se u některých scén zasmál, tak se nejspíš jednalo o nějakou komedii. Ve mně to žádnou extra emoci nevyvolalo. Spíše jsem se rozhlížela po moderně zařízeném obývacím pokoji. Obří televize nad kterou je polička s několika trofeji a fotkami. Na zdi visely také nějaké ty obrazy a nábytek byl sladěný do bílo šedé barvy, což působilo opravdu krásně.

Ahojky
tak nová kapitola je tady. No vzhledem k tomu, že jsem tuhle knížku psala někdy v roce 2018/9, tak to taky tak vypadalo, takže momentálně probíhá korekce✨snad se vám to bude líbit