Unforgettable

003

Šlyšel jsem kroky ze schodů a pak uviděl, jak předemnou stojí v mém oblečení. Její blonďaté vlasy měla svázané v drdolu, ze kterého jí vykukovalo pár neposlušných pramínků a ty její modrá kukadla, modřejší než oceán..Z tranzu mě probralo její tiché vydechnutí.
"Jsi hrozně hubená, dostávala jsi vůbec něco k jídlu a pití?„
"N-no j-j-já víte ehm j-já d-dostávala najíst j-jen j-jednou d-do třech t-t-týdnů nějaké s-staré p-pečivo a v-vodu.„

"Cože?„ nevěřícně jsem jí sledoval. "Tak pojď dám ti něco k jídlu.„

Když pořád stála a koukala se na židli před sebou, tak jsem jí pokynul, aby si sedla a ona tak učinila. Položil jsem před ní talíř se suchým rohlíkem a vodou. "Ano vím, nic moc, ale musíme začít pomalu, prvně suchý rohlík, pak ho můžeme zkusit namazat máslem později třeba i marmeládou a džus. Kdybych ti teď dal palačinky či nějaké syté jídlo, hned by jsi to vyzvracela.„ Chápavě přikývla, ukousla si špičku rohlíku a zbytek si zabalila a chtěla odejít. "Co děláš?" zeptal jsem se jí a pozoroval situaci, jelikož tohle mi přišlo dost divný. "N-no j-já si t-to s-schovávám na p-později.„

Povzdlechl jsem si. "Hele podívej, tady budeš dostávat pravidelnou stravu, nemusíš si nic schovávat ani nic podobného, kdykoliv budeš mít hlad, lednička je k dispozici.„

Na tom mi neodpověděla, jen přykývla a začala pomalu jíst, jako by se bála, že jí ten rohlík ublíží.

No tohle bude ještě náročné. Pomyslel jsem si a odešel jsem do obýváku.

Abby
choval se ke mně tak hezky, ale i tak jsem se ho bála. Přece jen...neznám ho! Co když je teď na mě milý, ale jakmile něco pokazím, začne se chovat jak můj otec. No holt budu si muset dát pozor.

Odešel do obýváku a já po sobě uklidila nádobí. No s mým štestím, když jsem umývala skleničku a talír a následně ho osušila a chtěla vrátit na své místo, tak jsem si nevšimla jeho stojícího vedle mě, tak jsem do něj narazila a spadla jsem společně s nádobím, které se rozbilo. Moc dobře jsem věděla, že za tohle příjde trest, proto jsem se natlačila ke zdi, přitáhla jsem si nohy k tělu, sklopila hlavu, začla se třást a vytékaly mi i pramínky slz.
N-ne prosím j-já nechtěla, o-omlouvám s-se.

Marcus
Nechápal jsem to, kleknul jsem si k ní a začal jí hladit po zádech.. "shhhhh nic se nestalo, to je v pořádku.„ Celá se klepala a plakala. "N-nezmlátíš m-mě?„ Vykoktala
"Proč bych tě měl mlátit bože„ Vydechl jsem
"N-no doma mě t-táta mlátil„
"Cože? Ne, tady jsi v bezpečí a nikdo tě mlátit nebude.„ Podal jsem jí ruku, kterou přijala a pomohl jsem jí vstát. Následně jsem uklidil střepy a šel s ní do obýváku abych si s ní mohl promluvit, jelikož tahle situace mě dost zarazila a nemohl jsem to nechat jen tak.

Posadil jsem se na gauč a ona hned vedle mě.
"Co ti tvůj táta všechno dělal?„
"N-no vykoktala... k-když jsem š-špatně uvařila, n-nebo jsem c-cokoliv provedla t-tak mě zmlátil. N-několikrát n-na m-mě vzal i n-nůž a-a p-pořezal m-mě.„ Pak jsem si všiml těch šrámů a jizev. Zděsil jsem se. "Tohle je od něj?„ jen tiše přikývla.

Tak joo další kapitola, snad se vám bude líbit🫶🏼