Unforgettable

009

Když Asbjørn odešel, snažila jsem se najít východ, abych mohla utéct. Nechapala jsem proč řekl, že tady nebudu úplně sama, tak jsem pomalu otevřela dveře a rozhlédla se po místnosti. Nikdo tam nebyl! Přišla jsem k dveřím, které vedou ven. Už jsem je otevírala, když v tom na mě někdo zařval. "Kam si myslíš že jdeš??„ Ani jsem se neotočila a utíkala jsem.
Doběhla jsem na konec lesa, naproti mně bylo nějáké veliké pole a za tím polem jsem viděla nějáké město. Neváhala jsem a vydala se po poli do toho městečka. Když jsem byla blíž měla jsem neskutečnou radost! Stál tam Marcus celý uplakaný!? Ihned jsem se za ním rozběhla a v tom jsem si všimla že za mnou běží ten asi nejspíš Asbjørnův kamarád, který tam byl semnou. Běžela jsem ještě rychleji. Skočila jsem na Mace a objala ho co nejsilněji to šlo. Mac se mě lekl, jelikož nečekal že mu někdo skočí do náruče. Ale když poznal že jsem to já, tak mi objetí ihned opětoval. "Abby„ Vzlykl
Když nás viděl ten, co za mnou běžel, tak se na to vykašlal, protože věděl že už jsem s Macem a že už by mě nějak "neukradl" zpátky.

"Abb bože ty jsi zpátky! Promiň, promiň co jsem ti udělal!! Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, omlouvám se za všechno, prosím odpusť mi to.„ začal mlet páté přes deváté.

Když jsme se vrátily domů, tak jsem Macovi hned všechno řekla, nebo alepsoň chtěl vědět, co se stalo.
"Abb, prosím řekni mi co jsem ti udělal ten večer„
Díval se na mě smutně. Poznala jsem mu v očích že ho to všechno mrzí.
"N-no ty jsi mi říkal, že jdeš..„ dal mi prst před rty. "Já vím, ale co jsem ti udělal večer.„

"Jak jsi přišel měla jsem radost že už jsi zpátky, a-ale byl jsi opilý, odstrčil jsi mě tak, že jsem spadla a bouchla se hlavou o skříňku. Trochu mi tekla krev a bolela mě hlava, ale já to ignorovala...„ začal vzlykat obejmula jsem ho... "a dal??„ Řekl zděšeně a zároveň smutně. "Pak jsi m-mě odstrčil n-na zeď d-dal mi facku řekl, že litujes toho, že jsi mě vzal od táty a pak kopl do břicha.. a-ale to je jedno o-odpouštím ti to„
Zděsil se a začal vzlykat ještě více.
"Proč jsi utekla??„
"N-no j-já bála jsem se, b-bála jsem se že jsi jako táta, že j-jsou takový všichni.„
"Nejsem jako on a nikdy nebudu.„ Řekl.
"A proč jsi utekla i v tom lese?„

"B-bála jsem se, že mi chceš něco udělat, pak jsem se zastavila a slyšela tě, chtěla jsem znova utéct, ale zakopla j-jsem a vyrazila jsem si dech a potom mě unesl můj kamarád z dětství Asbjørn."

"Toho já znám!„ Řekl Mac. "Nesnáším ho a on mě taky ne. Je mi všechno tak líto Abb.„
To je v pohodě. Řekla jsem a mírně se červenala nad tou roztomilou zdrobnělinou mého jména, kterou mě Mac nazýval.

~🍍ahoooj🍍~
Tak je tady další kapitola
Snad se vám líbí a omlouvám se za chyby
💘Love you💘