Ninja z Listové

Kapitola 4. - Nechtěně vyslechnutý rozhovor (Část 1. - Vetřelci)

Autorská poznámka: děj - Naruto - díl 6

--------------------------------------------------------

„Tohle už se mi nikdy nesmí stát!" V bezpečí svého pokoje jsem prudce oddechovala. Měla jsem po těle spoustu škrábanců, ale na to jsem byla zvyklá. Usadila jsem se na koberec, ruce zkřížila na prsou a dotkla se předloktí. Bylo to mé dědictví, kekkei genkai (vrozená technika), léčivé jutsu. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl poraněnou, i když jde jen o nepatrné šrámy.

Mám pořádný vztek! „Ten kluk mi už nesmí zkřížit cestu!" vykřikla jsem nahlas. Tak obrovská rychlost a skvělá schopnost koordinovat pohyby! Vím, že mě nechtěl zranit, jen dostat na lopatky, ale stejně... Byl až příliš silným protivníkem. Jednou ho porazím, jednoho dne...

„Jsi zraněný!" Sakura se ochranitelsky vrhla k Sasukemu.
„Vždyť je to jen pár škrábanců! A koukej ze mě slézt!" Mladík se zvedal ze země.
„Co to bylo za holku?" Dívka si ji nestačila pořádně prohlédnout, zmizela přece tak rychle.
„Nevím, ale není cizí. Na čelence měla znak listu, takže je z Konohy. Bojovala statečně, málem mne porazila."
„To není možné!" vydechla Sakura.
„Na malou chvíli jsem nad ní ztratil kontrolu... a kdyby chtěla, mohlo to dopadnout hodně špatně... pro mne." Sasuke se snažil, aby jeho hlas zněl klidně, přesto v něm bylo slyšet roztrpčení.
„Tak bychom snad už měli jít. Stmívá se," poznamenala tiše Sakura. Zvedl se a následoval ji.

Dívám se z okna a přemýšlím o tom, co jsem zatím dokázala. Tvrdě trénuju a věřím, že zdolám každou překážku. A přesto vím, že existují lidé mnohem silnější než já, ale budu na sobě pracovat a možná je jednou překonám. Musím myslet na ty, jejichž chakru (čakru) dokážu rozeznat. Třeba ten kluk, Sasuke. Má v sobě tolik energie, takové velké množství chakry, až je to k neuvěření. Větší už má snad jen... ale ne, o tom se přece nesmí mluvit. Kdysi dávno napadl Vesnici ukrytou v listí démon – devítiocasá liška. Mnoho statečných mužů padlo v boji proti němu. Dokonce i náš vůdce, Čtvrtý Hokage. Traduje se, že než zemřel, stačil zapečetit démona do těla novorozence. Otec o tom nikdy nemluvil, takže nevím, které dítě z vesnice to postihlo. Jedno však vím jistě – já to nejsem, tak velkou chakru nemám a nikdy mít nebudu. Je na čase jít spát.

Po dalším dni usilovného trénování mi nohy vypovídají službu. Měla bych se nejkratší cestou vydat k domovu. Brzy se setmí. Tiše! To byly kroky. Že by zase on? Nebylo by to vyloučené, jsme přece v lese, dost daleko od vesnice. Podruhé mne nenachytá, už ne! Jedno znamení rukou a už se skrývám ve větvích. Schovaná za listím jsem přitisknuta ke kmeni stromu stojíc na nejnižší větvi. Slyším hlasy, ale jsou... jiné, cizí.

„Pěkně nás prohnali a brzy po nás zase půjdou." Maskovaný muž si držel rameno. Svou obrovskou a dlouhou zbraň, nápadně připomínající sekáček na maso, měl položenou vedle sebe.
„To tedy ano," přikývl někdo mladší a hlas měl skoro jako dívka. „Jsi zraněný, ale tyhle bylinky to zhojí."
„Stejně se tu nezdržíme dlouho. Je to tu příliš nebezpečné."
Lianna se snažila zaostřit, ale už se stmívalo a ona ve tmě špatně viděla. Neznámí však rozdělali malý ohýnek.
„Nemějte obavy, Zabuzo. Keře jsou tu tak husté, že nás dokonale kryjí." Mladík, jistě ne o moc starší než ona, se pousmál. Dlouhé vlasy černé barvy, hnědé oči a dívčí tvář. Opravdu pozoruhodné. Upřeně se někam zahleděl a pak... zmizel. Kam?
Přitiskla se trochu blíž ke kmeni, aby lépe slyšela. V příští vteřině však dostala ránu do břicha a padla z větve na zem.
„Ale ale, že by vetřelec?" Ten muž měl v očích ďábla. Kdo je to? Jeho chakra je obrovská a toho kluka jakbysmet. Musí odtud rychle zmizet. Brzy však zjistila, že to není možné. Jakmile totiž v podřepu uskočila, ten kluk jí byl v patách. Nemohla ani vykrýt jeho útoky. Je vůbec možná taková rychlost?
Držel jí ruce za zády, nemohla se mu vykroutit. Muž s ďábelskýma očima se zastavil až těsně před ní. „Víš, kdo jsem, holčičko?" Mlčela.
„Určitě to neví. Podívej, jak se ti klidně dívá do očí. Kdyby tvé jméno slyšela, jistě by se bála."
„Máš nejspíš pravdu, Haku. Ale dnes nebudeme zabíjet, nechci tu způsobit rozruch. Prostě raději hned opustíme tohle místo." Maskovaný se nehezky zasmál a strhl jí masku z očí. Lianna Maraki stála klidně, byla odhodlaná nedat na sobě znát strach.
„Ale zasloužila by si lekci, aby si uvědomila, že poslouchat cizí hovory se nevyplácí."
Znovu ten zlověstný smích. „Ale Haku, kde se v tobě bere taková krvežíznivost? Ale ať je po tvém."
Hoch přikývl. „Jděte napřed, brzy vás dohoním."
Popadl zbraň a rychlými kroky opouštěl tábořiště.