Sníh, prskavky a trocha cukroví

*6

Snídáme.

Nemohu z něj spustit oči. Tak jsem se kvůli němu natrápil a za pár minut... Jako kdyby se nikdy nic nestalo. Jako kdyby jen tak nezmizel, když jsem si konečně všechny ty pocity přiznal a odhodlal se jim vyjít vstříc.

V hlavě mi vyvstane další vzpomínka.

Tehdy jsme seděli přesně takhle naproti sobě. Akorát u večeře, již jsem nám právě uvařil.

Bylo to poprvé, co jsem si jej k sobě pozval. Mezi námi se kouřilo ze dvou hrnků, můj s kávou, jeho až po okraj plný čaje. Atmosféra byla klidná, vřelá, příjemná.

Postupně jsme zabředli do konverzace a já si opět připadal, jako kdybych jej znal celý život.

Ani se nepamatuji, jak se to stalo, ale tehdy jsem mu to řekl.

Umlkl, sklopil zrak. "Nepřeháněj, Minho. Však se sotva známe."

"Já vím... Promiň, nevím, co to do mě tak najednou vjelo."

"V pořádku." Vypadal na ta slova však až příliš rozhozeně.

Nyní, když sleduji jeho tváře kulaté od jídla, jímž si je vycpal, jsem rozhodnutý onu debatu opět zmínit. "Už souhlasíš, že je to, jako kdybychom se znali ode vždy?"

Věnuje mi rozhozený pohled, než odloží příbor na okraj talíře. "Není to tak, že bych tehdy nesouhlasil... Ale bál jsem se."

"Čeho?"

"Toho, že jsem začal cítit něco, čemu jsem se chtěl tak moc vyhnout."

Nechápu.

On to vidí. "Studoval jsem. Byl jsem odhodlaný nezačít žádný vztah, pouze se soustředit na školu. To byla moje priorita číslo jedna... a dva, tři, čtyři,... Chápeš."

Přikývnu.

"Byl jsem tedy odhodlaný do ničeho nespadnout. Proto když jsem-"

"Spadl na mě?"

Odfrkne si - pobaveně. "Přesně tak." Zhluboka se nadechne. "Jednoduše jsem hodně bojoval se svými pocity."

Na chvíli se zamyslím. "Kdy jsi došel k tomu, že z toho fakt neutečeš?"

"Hned ten první den."

Nemohu tomu pomoci a zaculím se.

"Ale odmítal jsem to dotáhnout kamkoliv dál. Což," odklání pohled stranou, "bylo hodně těžké."

"Vůbec jsem to netušil... Ale teď už se cítíš jistější?"

"Upřímně... Stále ne. Ještě musím dokončit školu, nechci do toho plést pocity."

"Ale... co by se změnilo?"

Zamyslí se, nakonec s povzdechem svěsí hlavu i ramena. "Nevím, Minho... Ale nechci to teď řešit. Momentálně jsem rád, že se zase bavíme."

Kdybych tvrdil, že mě tohle potěšilo, lhal bych. Myslel jsem, že jsme byli na stejné rovině. Doufal jsem v něco více než: "Jsem rád, že se bavíme."

Zmateně zírám do talíře s jídlem, na nějž mě právě přešla chuť. "Půjdu se vysprchovat."

Pouze přikývne a vyprovází mě plachým pohledem.

Zatímco mi po těle stéká teplá voda, v hlavě mám příliš mnoho myšlenek najednou. Je to zmatek. Na jednu stranu vypadal Jisung rád, že tu se mnou může být... na tu druhou se však vůbec netvářil nadšeně na jakoukoliv zmínku týkající se vztahu - či čehokoliv víc než přátelství.

Uvědomuji si, že po tvářích mi stékají jiné kapky. Setřu je a otočím kohoutkem doprava. Vřelý proud se změní ve studenou záplavu, zatímco jsem rozhodnutý probrat se z toho emočního tranzu.

Když vystupuji ze sprchy, jsem rozhodnutý. Jasně mu dokážu, že já o vztah stojím. A pokud on ne a chce před těmi pocity a chemií mezi námi nadále utíkat, může také odejít z mého života. Tak dlouho jsem se kvůli němu natrápil a on si i teď stále hraje s mým srdcem.

Zatímco si drbu vlasy ručníkem, zadívám se na svůj odraz v zrcadle.

A v ten moment mi dojde, že si zasloužím lásku, která rozpustí každou sněhovou vánici, vždy mě bude šimrat v břiše jako stovky a tisíce prskavek a vždy se budu cítit sladce, jako kdybych právě spořádal celou mísu cukroví.