Sníh, prskavky a trocha cukroví

*5

Už je večer. Ležíme vedle sebe v posteli, jako kdyby se ty měsíce odloučení nestaly, jako kdyby tu vždy byl a nikdy neodešel. Ta přestřižená nit zapletla svá vlákna a nyní drží pevněji, než tomu bylo kdy dříve.

Jisungova víčka jsou zavřená, klidná. Spí.

A já jej sleduji a stále tomu nemohu uvěřit. Nikdy jsme nebyli partnery, ale mám pocit, jako kdyby se vrátila druhá část mě samotného. S nikým jsem takové spojení neměl.

A ani mít nebudu.

Přivinu si jej k hrudi, abych se ujistil, že tentokrát se neprobudím bez něj.

V kuchyni uslyším vyzvánění mého telefonu.

Jisung dále spí, zatímco já se zvednu, abych šel hovor přijmout.

"Tak mluv, ty sráči, co sis kurva myslel?" vyjedu okamžitě na člověka na druhé straně linky.

Pár vteřin neslyším nic než ticho. "Je Jisung u tebe?"

"Samozřejmě, že ano, když jsi ho tu tak hnusně nechal. Ty... Lixi, až tě uvidím, tak ti asi urvu hlavu."

"Zaslouženě, řekl bych," přizná zatrpkle. "Každopádně," dodává hned na to více živě, "jsem se chtěl omluvit. Ale nemohl jsem se tak na vás dívat už ani o den déle."

"Jak dlouho jste se vůbec bavili?"

"Co odešel."

"Takže jsi celou dobu věděl...?"

Povzdechne si. "Ano. Ano, věděl jsem, kde byl."

"A nic jsi mi neřekl?"

"Jisung si to tak nepřál. Poprosil mě, abych na tebe dohlédl, zatímco cestuje a studuje. Uvědomoval si, že po návratu do Koreje už nebude mít takovou svobodu. Za pár měsíců ukončuje vysokou školu. A pokud se nerozhodne jít za vyšším titulem... bude už muset pracovat."

"To vím a chápu. Ale... Já myslel, že..."

"Minho, hrozně rád bych se teď nějak obhájil. Ani netušíš, jak moc bych ti chtěl říct, že mi můžeš stále věřit. Zároveň ale pochopím, pokud se teď na to nebudeš cítit. Nebo pokud nebudeš chtít, abych se na Vánoce stavil-"

"Ať tě ani nenapadne nedorazit. Tomu vaření se nevyhneš a Changbin by se tu bez tebe asi neobešel," rozhodnu se mu hrát na city.

Jak dlouho to těm dvěma trvalo, než si dokázali své city vyznat. Vždy jsem jim záviděl, že toho mohli dosáhnout. Teď už ale nemusím...

"Minho...?"

Ohlédnu se ke dveřím. "Promiň, Lixi. Už budu muset jít. Každopádně se vidíme na Vánoce. Měj se a dávej na sebe pozor."

"Vy dva taky."

Vydám se do ložnice, kde sedí vystrašeně vypadající Jisung.

Téměř až dramaticky si oddechne, když mě vidí ve dveřích. "Bál jsem se, že se mi to zase jenom zdálo."

Přisednu si k němu. "Tohle už bude pouze jako sen. A budeme jej snít spolu." Položím mu ruku na tvář.

"To zní bezvadně." Přikloní se k mé dlani.

"Mimochodem nevím, jestli ti to už Felix říkal, ale na Vánoce je tady sraz. Znovu se uvidíš s ostatními."

"Budou mě tu chtít?"

"I kdyby ne, tohle je můj byt a to oni se sem rozhodli jít. Doslova - prostě mi oznámili, že se sejdeme tady."

Zasměje se tomu. "To bychom měli něco napéct."

"A to právě že vůbec. Jídlo přinesou ostatní, já jen zařizuji prostory." Odmlčím se. "Spíš jsem uvažoval... Nechceš si zítra zajít na kafe? Můžeme se pobavit o všem, co se stalo, vyřešit to a vyjasnit si věci ve známém prostředí."

Přikývne. "Máš hezký byt," řekne znenadání a rozhlédne se okolo. "Kdy ses sem přestěhoval?"

"Někdy před rokem a půl."

"Drsný." Hned na to mě chytne za límeček a stáhne do postele k sobě. "Tak jdeme spát, abychom byli zítra plní energie."

"Jak si přeješ," zazubím se. "Jen zatáhnu závěsy."

Nechá mě dojít k oknu, za kterým se k zemi neustále snáší sníh. Když se k němu otočím zpátky, cítím všude po těle šimrání prskavek. A jeho mělký dech na mé tváři, když usne, je sladký, jako trocha toho cukroví, po němž chutnalo kafe, které mi Felix připravil za odvoz ke mně.

Spojení mezi námi je pevné a já si jsem jistý, že jej již nikdy nic nepřetrhne.