Sníh, prskavky a trocha cukroví

*3

Štědrý den je doslova za rohem. Dvojka a jednička se skví v kalendáři. Stejně jako slzy na mých tvářích.

Trhnu sebou, když se můj noční stolek hlučně rozvibruje. Natáhnu se po telefonu a s povzdechem příchozí hovor přijmu. "Co je?"

"Páni, taky tě rád slyším," zasměje se na druhé straně hluboký hlas. "Předpokládám, že stejně jako tomu bylo předchozí dva roky, i nyní se utápíš v depresi, slzách a sebelítosti, že? A ne, neodpovídej, slyším ti to na hlase." Aniž by mě pustil ke slovu, pokračuje: "Takže... S ostatními jsme se bavili, že bychom strávili Vánoce spolu. A domluvili jsme se, že se sejdeme u tebe."

Zmateně se zamračím. "Děkuji, že jste se zeptali...?"

"Není za co," smích zabublá v hrdle a já vidím ty úsměvem zkroucené, pihami zasněžené tváře, i když nejsou nikde poblíž. "Takže počítej s tím, že jídlo zařídíme a po tobě jen chceme, ať si to tam u sebe nějak rozsvítíš, aby ses neutopil v té temnotě tvé zahořklé duše," ke konci mluví již afektovaně a já mohu pouze protočit očima. "Klidně ti můžu pomoct, nebo něco donesu, pokud budeš potřebovat. Mám čas dnes večer."

"To by bylo fajn," poprvé od začátku adventu se usměji.

"Super. Co potřebuješ?"

Konečně se posadím, prohrábnu své rozcuchané vlasy. Na budíku vidím čas 11:23. "No... Tak trochu všechno." Chvíli uvažuji, jestli se hovor nepřerušil. "Lixi...? Jsi tam?"

Felix si povzdechne. "Samozřejmě že jsem." Uslyším ťuknutí, jako kdyby odložil hrnek s kávou na kuchyňskou linku - jsem si taky jistý, že přesně to se právě stalo. "Ty sis vážně nic nenechal?"

"Proč by...?"

Místo odpovědi se mi dostane oznámení: "Budu tam ve čtyři. Tak se aspoň zlidšti."

Naštěstí mám dost času. Již delší dobu jsem zajištěný díky pár zděděným i z vlastních peněz koupeným bytům, proto mi nedělá problém, když mě zastihne tenhle... stav.

S obtížemi se vyhrabu z postele, abych mohl roztáhnout závěsy a vpustit do pokoje světlo. A ztuhnu.

Venku sněží.

Zatímco se odebírám do sprchy, v hlavě mi hraje další vzpomínka...

Vzpomínka na to, jak se mi večer, když jsem zrovna pověsil od kávy vyčištěný kabát na topení v koupelně, rozsvítil displej telefonu. Bylo to oznámení z Instagramu.

Jisung

Omlouvám se za tak pozdní zprávu,
ale chtěl jsem se zeptat, kdy byste měl
čas, abychom mohli zajít na tu kávu.

Z nějakého důvodu se mi roztlouklo srdce. Ta zpráva mi zářila do očí, byla jasnější, než v ten moment již za obzorem skryté slunce. Prazvláštní vřelý pocit mne zamrazil v čase, krom mě a těch několika slov neexistovalo nic jiného.

Probralo mě zmatení. Co se stalo? Proč mě jedna věta dokázala tak rozhodit? Bylo to snad tím, že tento muž prokázal více než pouhý povrchní zájem? Zpětně se to asi dozvědět nejde, každopádně v ten moment jsem byl zcela vyveden z míry.

Domluvili jsme se na setkání během odpoledne dalšího dne.

A od té doby plynul čas pomaleji, než jak tomu bývalo v hodinách matematiky na střední škole. Usínání se táhlo a oddalovalo, ručičky se po ciferníku loudaly jako během směny ve fabrice i vítr vanul slabě a beze snahy rozproudit život v okolí.

"Potřebuju se na chvíli posadit," svalil se do židle vedle mě můj kamarád.

"Pročpak?"

Muž se usmál na servírku, která k nám přispěchala jako na koni - kavárna přeci jenom byla téměř prázdná. "Jasmínový čaj, prosím."