Sníh, prskavky a trocha cukroví

*1

Je to tu. Advent.

Ten čas, kdy z rádia znějí koledy, lidé se začínají více usmívat, jsou přátelštější, vlídnější,... I v zimě je vám teplo.

Tedy všem až na mě.

Sedím za oknem. Pod parapetem, na němž jsem našel své útočiště, se nachází radiátor vysílající vřelost mým směrem, avšak ke mně se nedostane ani trocha. Mráz ze skla, o které se opírá mé čelo, prostupuje celým mým tělem.

Je to již pár let, avšak stále nad ním přemýšlím.

Jeho kulaté tváře, jasně zářící oči, oslnivý úsměv,... Smích, který se linul okolím hlasitěji než zvuk kostelních zvonů.

Sevřu víčka k sobě. Třeba tak na něj zapomenu... Nestane se. Nikdy dříve to nefungovalo, zasměju se své naivitě i v tomto případě.

Byla to vášeň jedněch Vánoc. On se vzdálil se sněhem, vše to vyprchalo jako hořící prskavky, na jazyku to však cítím stále, jako mi v ústech zůstává chuť i té nejmenší trochy cukroví.

Byl to ten nejchladnější z nejvřelejších dárků.