Sníh, prskavky a trocha cukroví

*4

"Sakra, zrušili mi vlaky."

Zatlačím tu chladnou vzpomínku, již ve mně tahle věta vyvolá, hluboko do mysli. "V pořádku, tak dorazíš později."

"Ne, Minho, ty to nechápeš - zrušili mi všechny spoje až do večera."

"Mám pro tebe zajet?"

Felix se nervózně zasměje. "Jestli bys mohl..."

"Co bych pro tebe neudělal, Lixi. Uvidím, jak vypadají silnice, ale měl bych být u tebe do dva-"

"Do dvaceti minut. Vím, Minho, vyzvedáváš mě takhle už přes rok."

"Pravda." Navlékám si kabát přes ramena a nazouvám boty. "Dnes mi za to ale dlužíš kávu."

"Jak si Vaše Veličenstvo přeje."

Oba se zachichotáme jako malé děti.

S klíčky od auta v ruce vycházím na ulici. "Vypadá to hladce, není náledí."

"Tady jo, tak si dávej pozor."

"Jako kdybys mě neznal. Každopádně," nasedám do auta, "vyrážím, takže ti to musím položit."

"V pořádku. Počkám tě tam, jako vždycky."

"Takže se vracíš domů?"

"Jasně, co bych dělal na nádraží tak dlouho?"

"Na tom něco je... No nic, měj se."

"Jasně, tak za chvilku. A dávej pozor."

"Budu." Položím to a nastartuji. Z rádia znějí vánoční vypalovačky. To je tedy jasný signál pro mě, abych připojil telefon na transmiter a pustil vlastní hudbu.

Silnice jsou naštěstí posypané solí a i přes to, že za tři dny je Štědrý den, jsou ulice z poloviny prázdné, proto jsem u Felixe za čtvrt hodiny.

Jeho pihami posetá tvář mě vítá s širokým, jasně zářícím úsměvem. "Díky, žes dojel." Pozvedne do vzduchu krabici přetékající vánočními ozdobami, již balancuje pouze na jedné ruce. Druhou mi podává termohrnek vonící kávou. "Tak šup, ať u toho nejsme až do noci."

Odvezu nás zpět ke mně a celou dobu si povídáme, případně zpíváme. Nechám Felixe pouštět písničky, jelikož vím, že se nepokusí náhodně zahrát nějakou vánoční.

Po vstupu do mých dveří však na chvíli zmlkne.

"Lixi?"

Sleduji, jak odloží krabici stranou a zuje se, než vykročí k elektrickému krbu. Hned je mi jasné, o co jde.

"Lixi, počkej-"

"Proč tu máš tu fotku, Minho?"

Dojdu k němu.

V ruce drží rámeček. Za sklem se skví záznam momentu, kdy jsem byl naposledy nejšťastnější.

Tehdy... Bylo to dva roky zpátky. Měli jsme vánoční sraz konající se den před Štědrým večerem, jelikož někteří museli jet za rodinami. Byli tam všichni - Felix, Chan, Hyunjin, který s sebou vzal Seungmina (do té doby nás viděl pouze individuálně a ne všechny dohromady), Jeongin, Changbin a...

A já přivedl Jisunga.

Ten večer naplnily teplo a vřelost lásky, ať už přátelské či partnerské. Za okny padal sníh, na stromečku zářily prskavky a vzduch voněl po cukroví, i když jej zbývala už pouhá troška.

Hyunjin objímal Seungmina kolem ramen, zatímco se oba bavili s Jeonginem. Chan s Changbinem hráli Mario Kart, žďuchali do sebe a nadskakovali na sedačce jako malé děti. Felix běhal okolo s foťákem, aby zaznamenal: "Co nejvíce krás tohoto večera," jak sám řekl. A já s Jisungem jsme se uvelebili před krbem s miskou perníčků, které jsme zdobili, zatímco jsme se bavili, smáli a patlali si vzájemně polevu po obličejích.