Sníh, prskavky a trocha cukroví

*2

Sedím u stolu, hlava v dlaních.

Jak je možné, že díky jednomu člověku všechna radost z Vánoc vyhořela? Odešel z mého života a s ním i jakýsi plamen, o němž jsem ani nevěděl, že mě hřál.

Nyní mi schází.

Položím si čelo na stůl, zavřu oči a ponořím se do vzpomínek.

Prvně jsme do sebe doslova vrazili na ulici. Chodník byl namrzlý, jemu podklouzly nohy a nebýt té náhody, že jsem stál dost blízko, aby mi spadl do náručí, nejspíše bych mu pouze pomohl vstát ze země a šli bychom každý po svých.

To se však nestalo.

Ne.

Ledová plocha, lesklá a nebezpečná jako ostří nože, zradila jeho chodidla. Ruce se začaly míhat vzduchem, z hrdla vzešel výkřik.

Zrovna jsem za sebou zamkl auto a schoval klíče do kapsy, proto mi nezabralo dlouho, abych k onomu beznadějně bojujícímu cizinci hbitě přikročil a chytil jeho padající tělo do svých rukou. Mé paže objaly jeho péřový kabát, prsty se zabořily do křehkých ramen.

Když jsme měli oba jistotu, že už žádná kolize se zemí nehrozila, ustoupil každý o malý, vskutku nepatrný krůček vzad.

Jeho oči byly velké, tmavé, jasně zářící. Tváře a špička nosu rudé od neposedného plamenu mrazu. Rty plné, růžové, lákající jako odstrašující trny.

Byl plný protikladů, které spolu tak nádherně souzněly, že mě na místě zcela očaroval.

Náhle zalapal po dechu, v rukavicích zabalené prsty zakryly dokořán otevřená ústa. "Pro Boha! Strašně se omlouvám!"

Shlédl jsem ke svému kabátu, kde se rozpíjela velká, kávová skvrna. "O nic nejde, nebojte."

"Ale to určitě jde. Vypadá draze," přikročil blíže, aby prsty, tak ladně nemotornými, hrubě přejel přes tmavě hnědou skvrnu na pouze o pár odstínů světlejší látce.

"Nebojte, doma to jen vyčistím a vše bude zase v pořádku."

"Tak mě nechte Vás alespoň pozvat na kávu. Máte, doufám, čas, že ano?"

Smutně jsem pozvedl koutky úst. "Bohužel, za chvíli mám schůzku."

"Mohl bych se tedy zeptat na kontakt? A nějak se domluvíme."

Rychle jsem si jej ještě jednou prohlédl, než jsem přikývl. "Určitě."

"Úžasné," jeho úsměv zářil jasněji než sníh odrážející sluneční paprsky.

Zběžně jsem mu dal svůj Instagram, než jsem se omluvil a utíkal do práce.

Kéž bych věděl, že tohle nevinné setkání kdesi v nedaleké budoucnosti vyvrcholí v slepotu, již působí pouze ty nejsilnější a nejšílenější sněhové vánice, bolest pálející jako jiskry tisíců prskavek a nechuť ze sladké chuti cukroví, kterého jste se jako děti přejedli a teď jej nemůžete ani vidět.

Byla to zrada, jejíž kudlu jsem si ze zad stále nedokázal vytáhnout.