Kdo jsi?

1. Kapitola

Probudila jsem se v tichu. Všechno kolem mě bylo bílé a bzučení přístrojů bylo jediné, co jsem slyšela. Nic mi nebylo známé. Pokoj, v němž jsem ležela mi byl úplně cizí. Nepamatovala jsem si, jak jsem se sem dostala ani co se stalo... Pokoušela jsem se soustředit na detaily, ale jakýkoliv pokus o to si vybavit poslední vzpomínku byla jako hustá mlha.

Pomalu jsem se posadila, hlavou mi projela ostrá bolest, která byla jak tisíc nožů a dokázalo mi to zastavit každou myšlenku, na kterou jsem se snažila soustředit. Když jsem zvedla pohled, viděla jsem mámu spící v křesle u mé postele. Vypadala unaveně.

„Mami?" zašeptala jsem a zrakem zkoumala její spící tvář. „Co se stalo?"

Když mě máma uslyšela, okamžitě se probudila a přiběhla ke mně. V jejích očích jsem viděla směsici úlevy a strachu.

„Zlato, jsi v nemocnici. Měla jsi nehodu, ale už je to v pořádku."

„Nehoda?" Nechápala jsem. „Jaká nehoda?"

„Byla jsi vážně zraněná. S tátou jsme si koupili první letenky, co jsme našli, když nám volali z nemocnice" řekla a jemně mi stiskla ruku. „Ale teď je všechno v pořádku. Budeš se zotavovat. Pamatuješ si, co se stalo před tím?"

Zavrtěla jsem hlavou a oči se mi zalily slzami. „Ne... nic si nepamatuji. Proč... proč nemám žádné vzpomínky?"

Matka mě objala, ale její úzkost nešla skrýt.

Byla jsem v takovém šoku. Nedokázala jsem si vybavit, co se stalo. Proč si koupili letenku? Co to všechno znamenalo?

Otočila jsem se a pohled mi sklouzl na stůl vedle postele. Na monitoru bílého nemocničního přístroje nebyly jen moje životní funkce... Zářivě bílá obrazovka mi nabízela jen jednu věc, co mě zajímala: datum.

19. září.

V tu chvíli, kdy jsem uviděla datum, moje srdce vynechalo jeden úder. Třásly se mi ruce, a to byla jediná část mého těla, která dokázala udělat pohyb. Zůstala jsem zírat na datum, jako by mi někdo vzal všechno, co jsem znala, a hodil mě do úplně cizího světa. Chtěla jsem vykřiknout, ptát se, co se stalo, ale nedokázala jsem vydat jedinou hlásku.

Otočila jsem hlavu a podívala se znovu na mámu. Ta se mi dívala do očí s výrazem, který byl směsicí úlevy a obav. Pusu měla stisknutou, jako by přemýšlela, co říct. Chtěla jsem se zeptat, co se vlastně stalo, proč mám dva měsíce v hlavě prázdné, ale slova mě zaplavovala jako příval vody a já nevěděla čím začít. Cítila jsem, jak mi hrdlo svírá úzkost, když jsem se znovu podívala na datum. Bylo to jako zrádný vzkaz, který mi říkal, že něco důležitého uteklo, že jsem něco ztratila. Něco, co už nikdy nenajdu.

Jak je to možné? Kde jsou ty dva měsíce? Proč si nic nepamatuji? Můj dech se zrychlil. Pomalu se mi hlavou začaly promítat poslední známé chvilky mého života. Zkoušky, promoce, oslava...Poslední vzpomínka, kterou jsem měla, byla z 12. června — den mé promoce, den, kdy jsem dokončila bakalářské studium na zdravotní škole. Bylo to mé vysněné období, dva měsíce volna, než se vrátím do „skutečného" života. Chtěla jsem se těšit na všechno, co mě čekalo, ale místo toho jsem se začala bát toho, co jsem zapomněla.

Pohled mi sklouzl zpět ke stolečku, u kterého předtím spala mamka. Byl tam otevřený notebook a já jsem uviděla fotografie, na kterých jsem zaznamenala svůj obličej. Usmívala jsem se na nich a vypadala šťastná. Jenže kromě mého obličeje jsem nic jiného nepoznávala...Neviděla jsem tam žádné stopy, žádné detaily, na které bych si vzpomínala a které by mě vrátily zpátky do reality.

Jak jsem mohla zapomenout? Jak jsem mohla ztratit dva měsíce života?

Z mých úst nakonec je vylítlo jednoduché mami, než jsem upadla do spánku.