Kdo jsi?

5. Kapitola

Seděla jsem uprostřed louky na balíku sena a sledovala oblohu, na které pluly bílé obláčky. Slunce příjemně hřálo a já měla pocit, že tohle je jeden z těch okamžiků, kdy svět na chvíli zpomalí.

„Co se tam flákáš, pojď mi pomoct!" zavolala na mě Leslie, když zrovna zápasila s kusem zrezivělého drátu. Byla jako vždy plná energie a její hlasitý tón, kdy se snažila znít naštvaně mě rozesmál.

Vyskočila jsem na nohy a rozeběhla se k ní. Naším dnešním úkolem bylo opravit plot kolem louky, tedy spíše pár dřevěných tyček pospojovaných drátem. Upřímně, plot byl spíš pro ozdobu než k nějakému skutečnému účelu – na louce nebylo nic, co by potřebovalo ochranu. Henry ale tvrdil, že i okrasný plot má svůj účel – dává dojem pořádku, říkal. My jsme ho však spíš vnímaly jako způsob, jak si ukrátit den.

Práce nám zabrala celý den. Ne proto, že by byla obtížná, ale proto, že jsme nikam nespěchaly. Henry, náš hostitel na farmě, pro nás neměl žádný jiný úkol, a tak jsme si dovolily tenhle úkol protáhnout víc, než by bylo nutné. Byl to ten druh dne, kdy slunce, smích a trochu práce dokázaly vyplnit čas tak, že mi přišlo, že na tomhle světě vlastně nic nechybí.

Vracely jsme se až se západem slunce, který tu byl nádherný. Obloha byla jako paleta barev. Slunce pomalu klesalo za horizont, jeho poslední paprsky se odrážely od vrcholků kopců a zlatily stromy, které farmu obklopovaly. Obloha se barvila do teplých odstínů oranžové a žluté, jako by samotné nebe bylo plátno, na kterém malovalo slunce. Krajina byla tichá, jen vítr jemně šuměl v korunách stromů, a já měla pocit, že ten okamžik nikdy neskončí a že je všechno bylo na svém místě.

Když jsme přišly zpátky, Henry už na nás čekal na dřevěné verandě. Položil na stůl mísu s večeří a pokynul nám, abychom si přisedly. Byl to jeden z nejmilejších lidí, které jsem kdy poznala. Neuměl moc anglicky, ale vždy mi přišlo jako bych mu rozuměla každé slovo. Každý večer mě společně s Leslie naučili deset nových španělských slovíček. Nejdřív jsem měla hádat, co jednotlivá slovíčka znamenají a následně mi je vtipnou formou popsali tak abych si je zapamatovala.

„Třeba desastre...to si zapamatuješ lehce, tak vypadaly tvé první tři dny tady" řekl kluk s hnědými vlasy a zasmál se"

„Desastre to bylo možná jen kvůli tobě, protože jsi nezavřel vrata, a to tele uteklo kvůli tobě" odštěkla jsem.

Jeho smích ještě zesílil a já už jsem jen protočila očima.

U večeře jsme totiž nebyli jen tři, ale čtyři...

----------------------------------------------------------------------------------------

Vše se znovu rozplynulo a já se probudila uprostřed nemocničního pokoje. Pomalu jsem si sedla na postel a přemýšlela. Vzpomněla jsem si na jedno jméno Leslie... to byla ta blonďatá dívka na fotce. Konečně jsem měla jedno jméno, které mě může zavést k dalším informacím. Ale hnědovlasý kluk byl stále jen neznámý člověk. Možná když najdu Leslie, zjistím, kdo je on.

Dnes byl konečně ten den, kdy mě propouštěli z nemocnice, věci jsem měla zabalené a jen jsem čekala na zprávu od lékaře, že je vše v pořádku.

Když přišel do pokoje, rozzářila jsem se radostí, převzala jsem si zprávu a vyrazili jsme s rodiči do hotelu, protože jsme let domů měli až zítra ráno. Furt jsem byla zesláblá, ale věděla jsem, že to všechno dospím až budu doma.

„Budeš se chtít stavit někde na oběd" zeptala se máma, když jsme vyjížděli z nemocnice a mluvila mi přímo z duše. Chci vyzkoušet, zda pořád všechno chutná jako polystyren, protože se v nemocnici za celou dobu nic nezměnilo. Jídlo bylo vždy nechutné a studené.

„Ani nevíš jak" odpověděla jsem a půjčila jsem si mamky telefon, jelikož můj byl pravděpodobně na vrakovišti společně s rozbitým autem.

Chtěla jsem najít alespoň trochu slušnou restauraci, u které by nám nehrozila otrava jídlem, protože to by byla poslední věc, co by nám tu všem chyběla. Vybrala jsem restauraci, kde vařili různé druhy těstovin a vydali jsme se na cestu.

Po jídle jsme dojeli do hotelu a já konečně začala vybalovat krosnu se všemi svými věcmi.

Hromada triček, kraťasů, sukní, šatů... přesně to odpovídalo mému batohu, vždycky si zabalím mnohem více věcí, než potřebuju, a nakonec stejně nosím tři ty samé věci dokola.

Ale jediný důvod, proč jsem batoh, procházela byl ten deník. Deník ze snu, do kterého jsem si zapisovala všechny své plány a pocity, ten jsem ale nenašla. Nechápala jsem, kde by mohl být. V autě zůstat nemohl. Musel být v nějakém zavazadle, protože není možné, abych si ho v taxi vyndávala. Není to zrovna nejpříjemnější místo na to, si zapisovat vše, co se stalo. 

Moje naděje odešla společně s chutí uklízet ty věci zpátky, a tak jsem se jen svalila na postel a zavřela oči. Vyčerpalo mě to tak moc, že jsem se znovu ubrala k mému milovanému spánku.