Kdo jsi?

2. Kapitola

Zrovna jsem stála před nejznámější památkou mé zatím nejoblíbenější země, kterou jsem kdy navštívila – Španělska. La Sagrada Familia. Kolik jsem toho o ní slyšela a kolik fotek jsem viděla a teď jsem tu byla. Zírala jsem na onu ohromnou katedrálu, jejíž věže se tyčily k nebi a zkoumala jsem detaily, které mě uchvátily ještě víc. Bylo to jako v pohádce, a já si byla jistá, že tu nechci zůstat jen pouhá týden. Takže se z týdne stal měsíc. 

Za tu dobu jsem se začala učit španělsky, poznala jsem spoustu nových přátel a co bylo nejdůležitější, začala jsem se cítit...šťastná. Nikdy jsem si nepřišla tak uvolněná jako právě na tomhle místě. Byla jsem tady sama, ale nikdy jsem se necítila osaměle. Každým dnem jsem se učila novým pocitům a toho co vlastně znamená žit, jako kdyby mě každý nový den posouval o krok dál od všeho, co jsem znala, co jsem musela opustit. A přitom jsem měla dojem, že jsem našla domov.

Ale všechno má svůj konec. A já jsem byla rozhodnutá, že musím odjet abych viděla i jiné země předtím, než se vrátím zpátky do svého normálního života. Vždyť mi pořád zbýval měsíc cestování. A ačkoliv jsem tady zažila jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života, věděla jsem, že nemůžu zůstat na jednom místě. Ne když na mě čekala ještě tolik věcí. Tolik míst k vidění. Tolik nových lidí a zážitků.

Seděla jsem v kavárně na rohu jedné z ulic, v tašce schovaných milion letáčků a vstupenek, které jsem pomalu lepila do svého deníku, který jsem založila jen pro moji dvouměsíční cestu, protože jsem nechtěla zapomenou jeden jediný moment a jediný pocit, který jsem prožívala.

Po nalepení a sepsání všeho, co jsem ještě do deníku nezaznamenala jsem začala plánovat co dál. Plánovala jsem cestu do dalších měst, do dalších zemí, ale něco ve mně pořád trochu tkvělo. Někde hluboko. Jako kdybych věděla, že něco právě začíná, i když jsem nevěděla co.

A pak přišel on.

Nejdřív to byla jen náhoda. Dvě cizí osoby, které se náhodně setkaly v kavárně v zahraničí, každý měl svůj život, své sny. Ale od té chvíle, kdy jsem ho poprvé potkala, se všechno změnilo.

----------------------------------------------------------------------

Vzbudila jsem se trhnutím. Pokojem se ozývalo jen pípání přístrojů. Srdce mi bilo jako o závod a na čele jsem měla studený pot. Nemohla jsem vůbec dýchat. Ta vzpomínka...byla tak živá. Jako bych tam skutečně byla. Cítila jsem každý pohyb a pocit, který jsem ve snu udělala.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Tma, jen měsíční světlo, které dopadalo skrze okno. Máma byla pryč. Všude ticho. Jen já a tohle prázdné místo, kde se ze stropu linula zvláštní nemocniční vůně.

Položila jsem si ruce na obličej a snažila se uklidnit. Ta vzpomínka... co to znamená? Proč jsem si na to vzpomněla teď? Jako by mi někdo otevřel dvířka do části mé mysli, která byla uzamčená, ale vytáhnul jen jeden útržek mých vzpomínek.

Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout na jeho tvář, na jeho hlas, na všechno, co jsme spolu zažili. Ale čím víc jsem se snažila, tím mlhavější to bylo. A ten strach se znovu vkrádal do mého těla. Co všechno jsem zapomněla?