Kdo jsi?

3. Kapitola

Zbytek noci jsem jen koukala do bílé stěny a nedokázala jsem přestat dokola přemýšlet nad tou jednou vzpomínkou.

Oči mi neklidně těkaly po místnosti, až se zastavily na stolečku u křesla. Mamčin notebook! Byla to poslední věc, která mě mohla přiblížit k odpovědím. Otevřela jsem notebook, zadala heslo a přešla jsem do galerie. Pravděpodobně jsem je mamce musela poslat a ona si je uložila sem.

V notebooku jsem našla deset fotek...ráno se mámy musím zeptat, jestli má někde další, protože jsem svůj telefon ještě neviděla.

Rozklikla jsem první tři fotky, kde jsem stála s dívkou, kterou jsem nepoznávala. Dívala jsem se na ni, ale byla to jen cizí tvář.

Moje tělo jako by čekalo, že s ní přijde pocit domova, který jsem cítila ve snu nebo nějaká známá jiskra, ale ne – jen prázdno.

Na fotce jsme se s dívkou drželi v objetí a konečně jsem pochopila, proč jsem si ve snu přišla šťastná. Prohlížela jsem si sama sebe. Moje vlasy vlály ve větru, pleť se leskla zdravím, a ty oči... jiskřičky, které jsem už dávno ztratila. Ucítila jsem ostré bodnutí někde hluboko uvnitř. To jsem já?

Dívka na fotce měla na rozdíl ode mě blonďaté vlasy, snědou pleť a černé brýle. Vypadali jsme úplně jinak, ale někde v hloubi duše jsem věděla, že jsme byli dobré přítelkyně, podle mého výrazu ve tváři.

Rozklikla jsem další 4 fotky, kde byl jen západ slunce na pláži, ale žádné bližší indicie. Vždycky jsem milovala západy slunce, ale teď mi jen připomínaly, jak prázdná se cítím.

Pak jsem klikla na další fotku. Zatajila jsem dech. Ruce se mi roztřásly. Na fotce jsem byla já. Na sobě jsem měla bílé krátké šaty. Držela jsem se za ruku s vysokým klukem s hnědými vlasy, který na sobě měl černé dlouhé kalhoty a bílou košili. Šli jsme zády k foťáku, jeho tvář nebyla vidět.

Nepoznala jsem, jestli to byl kluk ze snu, nebo někdo jiný. Ale měla jsem hlavu pootočenou k němu, na tváři široký úsměv. Dívala jsem se na něj. Způsobem, kterým se dívá někdo... zamilovaný.

Zhluboka jsem se nadechla. Na chvíli jsem zavřela oči. Cítila jsem slanou vůni moře. Moje nohy jako by se zabořily do písku. Zavál vítr. Uslyšela jsem smích. Jeho smích. Prudce jsem otevřela oči. Notebook přede mnou tiše hučel. Moře nikde.

Už jsem nemohla dál. Pomalu jsem se rozpadala na kousky jako rozbité zrcadlo, jehož úlomky nikdy nezapadnou na své místo. Nevím, co je skutečné. Kdo je ten kluk na fotce? Kdo je ten kluk ze snu? Jsou to dva lidé nebo jeden?

Hlava mi třeštila, jak jsem se usilovně snažila proniknout za zamčené dveře mé mysli.

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem z toho snu – nebo možná vzpomínky – vytáhnout víc, než jen ten mlhavý úsměv a hlas, který mizel dřív, než jsem rozpoznala slova. Něco ve mně křičelo, že to bylo důležité. Že on byl důležitý.

Ale kdo on je?

Slzy mi stékaly po tvářích, aniž bych si to uvědomila. Neplakala jsem smutkem, ale zoufalstvím. Z mého vlastního neznalého já. Kolik vzpomínek se ještě skrývá za touhle zdí? A budu je vůbec někdy schopná rozbít?

Vstala jsem od notebooku a bezcílně se procházela po pokoji. Potřebovala jsem dýchat, ale vzduch se zdál těžký, jako by mi tlačil na hrudník. "Kdo jsi?" zašeptala jsem do ticha, které bylo mou jedinou odpovědí.

V tu chvíli přišla zdravotní sestra a hned mě pokárala za to, že neležím, jelikož bylo 6 hodin ráno. „Musíte si odpočinout," řekla přísně, když mě uviděla stát v půlce pokoje. „Ještě je příliš brzy na to, abyste byla vzhůru. Lehněte si, prosím."

Podívala jsem se na ni, ale nedokázala jsem zareagovat. V hlavě mi vířily otázky a zoufalství, ale tělo bylo příliš slabé, než abych se mohla vzepřít.

„Já... nechci spát," zašeptala jsem, i když jsem věděla, že to asi nebylo nejlepší, co jsem mohla říct.

„Musíte," odpověděla sestra, její tón byl jemnější, ale stále autoritativní. „Je to součást vaší léčby." řekla a podala mi plastový kelímek s léky proti bolesti.

Pomalu jsem se vrátila zpět na polštáře, protože jsem nechtěla sestru zatěžovat a sama jsem věděla jaké to je, když dělají pacienti na nočních směnách problémy.

Sice jsem ležela, ale moje oči se nezastavily. Když sestra odešla, rozsvítila jsem malou lampičku vedle postele a prohlížela si každý centimetr mého pokoje. Jako kdybych hledala ztracený klíč k mé mysli.

Po chvíli, ale začali působit léky a já se znovu odebrala ke spánku, což bylo to nejlepší vysvobození od zmatených myšlenek...nebo jsem si to aspoň myslela.