Kdo jsi?

4. Kapitola

Probudila jsem se kolem jedenácté dopoledne, kdy mi sestra přinesla další léky, které jsem si měla vzít po obědě.

Oběd nevypadal špatně, ale v aktuální situaci mi každé sousto přišlo jako žvýkání polystyrenu – bez chuti, bez barvy, bez vůně. Neměla jsem hlad ani chuť, ale věděla jsem, že jíst musím abych se konečně dostala domů... což obnášelo let letadlem, protože jsem se aktuálně nacházela v nemocnici v Athénách. V pozadí mi v televizi povídala reportérka z novin, které jsem samozřejmě nerozuměla ani slovo a řečtina není zrovna jazyk, který bych poslouchala s libostí, tak jsem televizi po chvíli vypla a trpělivě jsem čekala do dvou, než přijdou rodiče.

Myslím si, že to bylo poprvé co odešli do hotelu se pořádně vyspat, protože konečně měli klid na duši, že jsem se probudila z kómatu, ale já jsem nutně potřebovala zjistit, co všechno vědí. Potřebuji si v hlavě konečně vytvořit dějovou linku, která mě posune dál.

Konečně! Uviděla jsem mámu s tátou, jak vchází do dveří a kdybych mohla, tak se hned rozběhnu za nimi. Máma mě objala a táta měl slzy v očích, což jsem u něj nikdy dřív neviděla.

„Jak je ti holčičko? Je to lepší?" Zeptala se máma, ale já necítila fyzickou bolest, jen tu psychickou.

„Je mi líp, dostala jsem léky a pomáhají."

„A vzpomněla sis na něco z toho, co se ti stalo?"

„Ne." Zalhala jsem. Nechtěla jsem jim říkat o snu, který se mi zdál, protože sama nevím, jestli to byla realita nebo jen výplod mé pomatené mysli.

„Měli jsme po celou dobu tvoji polohu z telefonu, proto jsme vždy věděli, kde se přibližně pohybuješ a před týdnem jsi měla z Athén letět do Albánie, kde jsi měla strávit svůj poslední týden, jenže jsi Athény nikdy neopustila a sdílení polohy se nakonec odpojilo. Začali jsme se bát, nejdřív jsme si mysleli, že se ti rozbil telefon a jen hledáš nový, ale pak jsme obdrželi hovor z nemocnice... Při cestě na letiště jsi si vzala taxi, kterému přestaly fungovat brzdy... řidič zemřel na místě, protože do něj auto narazilo z levé strany, když zjistil, že na semaforu, nemůže zastavit. Doktoři říkali, že jsi měla neskutečné štěstí, že jsi přežila. Bohužel ses při nárazu bouchla do hlavy a utrpěla otřes mozku a doktoři zatím neví, zda je amnézie dočasná nebo trvalá a a jaké množství vzpomínek se ti vrátí."

Koukala jsem na ni s pootevřenou pusou a nenašla jsem jediné slovo, kterým bych mohla začít větu, co by vystihovala mé pocity. Nechápala jsem, proč jsem měla letět do Albánie, ta v mých plánech, co jsem dělala před promocí nikdy nebyla.

„Ale...ale, proč Albánie? Proč jsem tam letěla?"

„S tatínkem toho o tvých cestách nevíme moc, během tvého cestování jsme toho moc neslyšeli. Každý týden jsi nám volala, abys nám dala vědět, že jsi zdravá a v pořádku, ale nikdy jsi nám nepopsala detailní informace. Těšila ses až nám to vše řekneš doma, až se... vrátíš." Řekla se slzami v očích, protože věděla, že už si na to možná nikdy nevzpomenu. „A o Albánii jsi nám jen řekla, že se změnily plány, a tak místo Bulharska jedeš do Albánie. Nepopsala jsi nám, ale proč se plány změnily..."

Super, jsem fakt blbá, pomyslela jsem si, komunikace a fungování s telefonem nikdy nebylo mojí silnou stránkou, ale teď se mi to pěkně vymstilo. Jediné, k čemu jsem telefon používala bylo fotografování...a to se teď stalo mojí jedinou nadějí.

„Já..." zasekl se mi hlas, protože jsem v hrdle měla jen obří knedlík. „Já..." Začala jsem znovu „Koukala jsem na fotky na tvém notebooku a snažila jsem si vzpomenout, kde nebo s kým jsem, ale nic z toho jsem nepoznala."  Přiznala jsem se a doufala jsem, že mi máma řekne alespoň jeden příběh, který byl zachycen na fotkách.

Vstala a přešla ke stolečku, kde byl položený notebook, který vzala a přinesla mi ho na postel. Otevřela galerii a s tím i první fotku na kterou jsem včera koukala...na fotku s blond dívkou.

„Neřekla jsi nám toho hodně, ale o téhle dívce jsi nám řekla. Byla pro tebe důležitá, protože jste se poznaly už první den v Barceloně. Strávily jste spolu celý měsíc. Ona tam pracovala a bydlela už pět let. Vyprávěla jsi nám, jak ti ukázala celé město, vzala tě na výlety a začala tě učit španělsky. Na poslední dva týdny jste odjely z Barcelony kvůli dobrovolničení na farmě. Tam jsi nám bohužel přestala volat, protože tam nebyl skoro žádný signál, a proto jsi nám jen občas poslala fotky a napsala, že jsi v pořádku. Tuhle fotku jste vyfotily, když jste hledaly ztracené tele, a poté jste se samy ztratily. Nikdy jsi nám, ale neřekla její jméno. Říkala jsi ji dívka z Itálie, protože víš, jak špatní jsme s tím si zapamatovat jména"

Stal se ze mě farmář, teď chci vážně vědět, co se to tam dělo.

Máma přeskočila další dvě fotky s dívkou z Itálie a fotky západu slunce a konečně se dostala k fotce, která mi vrtala hlavou celou noc.

„Co je tohle za fotku? Vyhrkla jsem dřív, než ji máma stihla přeskočit." Všichni tři jsme na minutu ztichli a zírali na fotku, ani nevím proč, ale mámě trvalo, než začala mluvit."

„Já nevím... poslala jsi nám tuhle fotku, ke které jsi napsala, že máš velkou novinu, ale že nám tu novinu řekneš až budeš doma. Ptala jsem se na víc informací, ale vždy si jen odpověděla, že je to překvapení a nemůžeš nám to říct do telefonu přes zprávy. Tohle je jediná fotka s ním, kterou jsi nám poslala, nikdy jsme neviděli jeho tvář a ani neznáme jeho jméno."

Nic jsem nechápala, proč jsem jim neřekla vůbec nic kromě zaslání jedné fotografie? Jaké jsem pro ně měla překvapení a týkalo se to jeho?

Byla jsem unavená, už jsem nedokázala a ani jsem nechtěla koukat na další fotografie, protože jsem se bála co dalšího o své minulosti a o lidech, které si nepamatuju zjistím. Věděla jsem, že se ale v notebooku pořád skrývají tři, které mi možná napoví víc, jen ne dneska.

Máma to poznala, a proto zaklapla notebook a začali mi s tátou vyprávět o tom, co všechno se za dva měsíce stalo u nich.

Říkali, že teta Linda konečně porodila holčičku, kterou pojmenovali Amálka. Ukazovali mi fotky, na kterých byla schoulená v růžových dečkách, vypadala jako křehké klubíčko. I když jsem si nepamatovala spoustu věcí, v tom malém tvorečku jsem cítila něco, co bylo odjakživa součástí mého života a vždy mi dávalo pocit bezpečí: moje rodina.

Těšila jsem se na to, až konečně poznám svou sestřenici. Cítila jsem, že tohle bude něco, co mi vrátí pocit normálnosti, že až ji poprvé vezmu do náruče, bude to moment, kdy mi přijde, že něco v životě konečně dává smysl a svět se netočí jen kolem mých ztracených vzpomínek.