ze světa dospělých,do světa slunečnic

𝐗𝐗𝐈𝐈𝐈.

Vstávám brzy. Ještě je tma, když se snažím zorientovat v místnosti, která mi už nějaký čas připadá jako domov, ale přesto se stále cítím, jako bych se snažila něco najít. Co to vlastně je? Klid? Bezpečí? Nemám odpověď. Jen si beru tašku, oblékám se a vyrážím do Brna. Každý týden to stejné. Cesta autobusem, hromada lidí, ale pořád stejně nějaký klid. Je to ten moment, kdy na chvíli nemusím přemýšlet. Když zapadám do davu, jsem jen další obličej. A to mi na chvíli vyhovuje.

Kiki na mě čeká u školy. Vždycky je tu, připravená na nějaký vtip nebo hloupý žert, aby mi zvedla náladu. A já si toho cením, i když dneska to není úplně stejné. Tentokrát je to takové... jins. Kiki si mě prohlíží a už to vidí. „Van, co se děje? Něco není v pořádku."

„Nic, jen... je toho trochu moc," odpovídám, i když vím, že jí to neuspokojí. Vždycky má tu schopnost, že mě dokáže přečíst jako knihu.

„Pokud bys něco potřebovala... víš, že jsem tu pro tebe, že jo?" Kiki to myslí upřímně. Je to její způsob, jak mi říct, že to zvládneme společně. Ale já už nevím, jestli něco z toho zvládám.
***
Po škole jdu ven, unavená, přetížená, a vidím Petra. Je to zvláštní pohled, když ho vidím přicházet na motorce. Dřív jsem se tomu smála, teď mi to připadá... svobodné. Jako kdyby ta motorka představovala něco, co můžeme mít jen na chvíli, něco, co nám ukáže, jak vypadá život bez zbytečných myšlenek.

Sedám si na ni, spustím helmu a najednou je to všechno jinak. Motor burácí, vítr mě naráží do tváře, a já přestávám myslet. Jedu. Jen jedu. Asfalt ubíhá pod námi, cítím se na chvíli volná.

„Jak to jde?" zeptá se Petr, když zastavujeme na křižovatce. V jeho hlasu je klid, ale v očích... tam je něco jiného. Někdy mám pocit, že i on má své démony, stejně jako já.

„Je to... dobré," říkám a snažím se usmát. Ale ten úsměv je spíš pro něj než pro mě. „Snažím se vrátit k normálním věcem."

Petr na mě kouká, jako by vnímal všechno, co mi teď jde hlavou, ale neříká nic. Jen přikývne. „Rutina je dobrá," říká nakonec. „Někdy to, co je obyčejné, nám pomůže najít zpět něco, co jsme ztratili."

Cestou domů mě to všechno zpomaluje. Cítím ten klid. Možná je to ta motorka, možná jsme to jen my dva, ale něco mi říká, že momenty, kdy jsme spolu, jsou tím, co mi teď dává smysl.

Když dorazíme domů, je už tma. Rodiče jsou někde v kuchyni, Calin a Marek si povídají v obýváku. Cítím, že se věci pomalu začínají usazovat, ale i tak je to všechno jako v mlze. Způsob, jakým se teď snažíme žít, jak se snažíme jít dál... není to jednoduché. Něco se pořád vrací, pořád se ztrácí, pořád se objevuje. Ale teď jsme tu všichni. Teď je to takhle, a já si musím zvyknout.

Večer se posadím na verandu a dívám se na západ slunce. Petr se ke mně přidává. Oba mlčíme, ale to mlčení je najednou pohodlné. Cítím, že i když je všechno ještě nejisté, možná se to jednou zlepší.

„Myslíš, že to zvládneme?" zeptám se po chvíli.

„Zvládneme," odpoví Petr a podívá se na mě. „Krok za krokem."

„jo, krok za krokem" zopakuju a vezmu cigeretu kterou kouří petr

„hej,už zase"řekne když mu už po několikáté kradu cigarety

„pstt, ty jich máš dost já nemám nic"řeknu a vyfouknu dým

„uuu zlatý Marlboro, dobrý vkus lepší než to co jsi měl minulý týden" usmála jsem se a protáhla si znovu

„jo tamto byli shitky od simiho, to víš Slováci.." koukneme na sebe a po chvíli se oba zasmějeme

„Hale ty chlape nerob si zo mňa srandu ja som Simon z Košíc a môžem ti rozbiť hubu"napodobil jeho hlas a mluvím slovenský aby jsme si z něj dělali srandu

„ooo to se ti velice omlouvám Simi, lituju svých slov" zasmějeme se a pak mi Petr vezme cigaretu

„jo mimochodem, mám novou songů" řekl Petr a tím prolomil ticho

„fakt? Kdy jsi to stihl" usmeju se a koukám na západ

„to je jedno ne? Chceš to slyšet" ukáže telefon a zatřese sním

„no že váhas půst to" usmeju se

„okeeey tak drž" podá mi cugeretu a začne hledat

„pripravena?" Řekne a mrkne

„no jasně" usmeju se a on kyvné

Jen další šedý den, bezbarvý, jak jsem chtěl mít, to rád
Omámen litry vína, v krvi proudící špína jak to mám rád
Opovrhovat sám sebou, pak splývat se stěnou
Tak jsem to míval rád, než přišel tenhle zvrat
Na sklonku sebezničení, v tom nejmenším tušení
Spadl mi do mé náruče anděl v podobě svlečený
Na kůži tuší popsaný, se srdcem rukou vyrvaný
Na rtech mám věty že mu všechny rány zahojím
Jak se to mohlo stát, že jsem to zrovna já
Na světě ztracený, sám v sobě zavřený
Co ze všech možných ztrát dostal svou dívku
Co ve vlasech stříbro má
Den střídá noc, měsíc za měsícem, pak roční období
Stále jsme zavření ve stejném pokoji
Otázek přibývá, jak výčitek, když
Snažíš se mě držet dál od vína
Proč si nechci vzít všechno, co mi chceš dát
Víš proč nechci jít ven, čeká tam spousta jmen
Co ti ublíží, změní na potápějící se len
Měla sis vybrat jiný svět, měla sis vybrat jiný zpěv
Snažil jsem se te ochránit, na duši, na srdci, tak leť
Dej za mě pozdrav pegasům, budu na tebe vzpomínat
Abych tě viděl, tak stačí vzhlédnout k nebesům
Jak se to mohlo stát, že jsem to zrovna já
Na světě ztracený, sám v sobě zavřený
Co ze všech možných ztrát dostal svou dívku
Co ve vlasech stříbro má

„tak co myslíš?" Zeptá se a udělá výraz kterým dvaa najevo že se boji mě odpovědi

„to je úžasný! Peťo to se povedlo,je to krásný" nekecám, je to skvělý je to love song pro nějakou holku nebo to alepon tak zní, zní to jako příběh nás dvou. Zamyslete se na text a je to jako shrnutí naší společné cesty. Až na to že on je mě.nic necítí takže to o mě není, nejspíš

______

Tak co myslíte si že je to song pro Vanessu nebo pro někoho jiného?

Děkuji moooc za 2,74k přečtení Luv ya all