ze světa dospělých,do světa slunečnic

𝐗𝐈𝐗.

Následující dny byly zvláštní. Petr zůstával v hotelu a choval se, jako by se nic nestalo. Na jednu stranu jsem byla ráda, že je zpátky, ale na druhou mě jeho přítomnost jen víc rozčilovala. Bylo těžké být v jeho blízkosti, protože všechno, co jsem k němu cítila, se mísilo s frustrací a zklamáním. Snažila jsem se zaměřit na jiné věci, ale myšlenky na něj mě neustále pronásledovaly.

---

Jednoho večera, když jsme s Markem calinem a Simi seděli v hotelové restauraci, Petr se k nám přidal. Vypadal nervózně, což mě okamžitě znepokojilo.

„Co se děje?" zeptala jsem se, když si sedl vedle mě.

Petr se rozhlédl kolem, jako by nás někdo mohl slyšet. „Potřebuju s tebou mluvit. O samotě."

Podívala jsem se na něj, pak na Marka a Simi, kteří nás s tichým zájmem sledovali. Přikývla jsem a zvedla se. „Pojďme na balkon."

Vyšli jsme ven, kde byl klid a jen zvuk nočního města nás doprovázel. Petr se opřel o zábradlí a chvíli mlčel. Bylo na něm vidět, že se snaží poskládat myšlenky.

„Vanesso," začal nakonec. „Vím, že jsem ti poslední dobou nedal moc důvodů mi věřit. Ale musím ti něco říct. Něco důležitého."

Skepticky jsem si ho prohlédla. „Jsem jedno ucho."

Petr si povzdechl. „Ta dívka, co byla se mnou... byla to chyba. Myslel jsem, že ji můžu použít, abych získal informace o lidech, co mě pronásledují. Ale místo toho jsem se jen dostal do ještě většího průšvihu."

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se.

„Dala mi falešné informace," přiznal. „A teď ví, že jsem pořád tady. V tomhle hotelu."

Zamrazilo mě. „Počkej... takže nás sledují?"

Petr přikývl. „Nejspíš ano. Ale pořád máme čas. Michal mi včera volal. Má plán, jak nás všechny dostat pryč."

„Nás všechny?" zopakovala jsem nevěřícně. „A co Marek a Simi? Co jim řekneme?"

Petr se na mě podíval, jeho pohled byl vážný. „Musíme jim říct pravdu. Nemůžeme je v tomhle nechat, aniž by věděli, co se děje."

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Bylo to všechno tak komplikované. Nechtěla jsem je do toho zatahovat, ale zároveň jsem věděla, že Petr má pravdu. Byli s námi, ať chtěli nebo ne.

---

Když jsme se vrátili do restaurace, Marek a Simi na nás čekali. Petr se posadil a začal jim vysvětlovat, co se děje. Marek nejdřív protestoval, tvrdil, že to nemůže být pravda, ale Simi ho rychle umlčela.calin byl mimo ale pak se o mě začal bát a měl kecy na Petra že mě dostal do průšvihu

„Tak co teď?" zeptala se klidně, ale její oči prozrazovaly, že je vyděšená.

„Michal má připravené místo, kam se můžeme schovat," odpověděl Petr. „Ale musíme odtud co nejdřív."

Marek se zamračil. „A co když je to past? Co když ten tvůj Michal hraje na obě strany?"

Petr se na něj ostře podíval. „Není to past. Michal je jediný, komu můžu věřit."

„A co my?" zeptal se calin „Můžeme ti vůbec ještě věřit, Petře?"

Byla to otázka, která visela ve vzduchu už od jeho návratu. Petr chvíli mlčel, pak se na mě podíval. „Musíš. Jinak nás všechny zničí."

---

Následující hodiny byly chaotické. Balili jsme věci, domlouvali se s Michalem po telefonu, snažili se nebudit podezření. Bylo to jako noční můra, která neměla konce. Ale něco uvnitř mě mi říkalo, že to musím zvládnout. Kvůli Petrovi. Kvůli nám všem.

A i když jsem pořád cítila bolest a zklamání, věděla jsem, že mu dám ještě jednu šanci.

Od chvíle, kdy jsme začali balit, jsem cítila, jak napětí v místnosti stoupá. Marek a Simi mlčeli, oba ztracení ve svých myšlenkách.calin pořád naštván na Petra, Petr zůstal klidný, nebo se tak alespoň snažil působit. Já? Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem chtěla věřit, že má plán a že to všechno dává smysl. Na druhou stranu mě pořád pronásledovala otázka: Co když se zase mýlí?

Při balení jsem zahlédla Petrovu tvář, když si myslel, že se na něj nikdo nedívá. Byl unavený, na pokraji sil. Možná to byl důvod, proč jsem mu nakonec odpustila. Protože navzdory všemu jsem viděla, jak moc se snaží.

„Máme všechno?" zeptal se tiše, když zkontroloval náš pokoj.

Přikývla jsem. „Co Michal? Kdy bude tady?"

„Za hodinu," odpověděl. „Musíme být připraveni." Jeho hlas byl klidný, ale oči mě prozradily, že uvnitř zuří bouře.

---

Přesně o hodinu později jsme stáli ve stínech za hotelem a čekali na Michala. Simi tiše klepala prsty na svůj kufr, Marek nervózně přecházel sem a tam. A pak jsme ho uviděli - Michal vystoupil z černého SUV, jeho tvář byla tvrdá, ale soustředěná.

„Všichni připraveni?" zeptal se stručně.

„Ano," odpověděl Petr. „Jedeme."

Než jsme nastoupili, ohlédla jsem se zpátky na hotel. Něco uvnitř mě vědělo, že je to naposledy, co tenhle pokoj vidím. A pak jsme se rozjeli, do noci, do neznáma - a snad i do bezpečí.

_____

Možná to sem dropnu všechno během dneška už chci vydat ten nový příběh xdd