ze světa dospělých,do světa slunečnic

𝐗𝐗𝐈𝐈.

zvykala jsme si  na nový rytmus života v Telnici. Po všem, co se stalo, bylo těžké najít stabilitu, ale snažim se co nejvíce vrátit do běžného života. V pondělí ráno, když se slunce začalo prodírat skrz mraky, jsem si  sbalila tašku a zamířila na autobus, který mě  odvezl do Brna na školu za Kiki. I když to bylo daleko, ve škole jsem  nacházela alespoň trochu normálnosti a možnosti, jak se na chvíli vzdálit od všech problémů, které se nashromáždily během posledních dní.

Škola byla mojí záchranou. Kiki ta která vždy věděla, jak me rozesmát a vnést trochu světla do mého života. Tentokrát se jí to ale nedařilo, i když jsem se  snažila vše před ní skrýt. Před Kiki to však nikdy nebylo možné. Byla to ta, která vždy poznala, když něco není v pořádku.

„Vanesso, co se děje?“ zeptala se Kiki už při první přestávce, když si všimla její napjaté nálady. „Vypadáš, že máš v hlavě milion myšlenek.“

„Jen… věci se nějak složitě vyvinuly,“ odpověděla jsem a nervózně si přešlápla. „Ale teď už je to lepší. Jsem v bezpečí.“

Kiki se na me podívala s obavami. „Jestli něco potřebuješ, víš, že jsem tady pro tebe, viď?“

„Děkuji, Kiki,“ usmála jsem se i když to bylo spíš jen na oko. „Ale teď je to prostě všechno v pořádku.“

Po škole, když už byla tma, jsem vyšla ven a zahlédla Petra, jak se blíží na motorce. Byl to zvláštní pohled, vidět ho na motorce, ale zároveň mi to dodalo pocit svobody. Cítila jsem se trochu jako v jiném světě, jakmile jsem si  na ni sedla a spustila helmu. Motor začal burácet a odvezl me z města pryč. Cestou zpátky do Telnice už jsem nemusela myslet na problémy. Asfalt ubíhal pod koly, vítr mě hladil do tváře a do uší mi zněl zvuk motorky. Tohle byla chvíle, kdy jsem se konečně cítila trochu naživu.

„Tak co, jak to jde?“ zeptal se Petr, když zastavili na křižovatce. Jeho hlas zněl uvolněně, ale jeho oči prozrazovaly něco jiného. Byl to stále ten stejný člověk, který měl své démony, ale alespoň na chvíli mohl zapomenout.

„Je to… dobré,“ odpověděla jsem  a snažila se usmát. „Snažím se vrátit k normálním věcem. Jako by to byla nějaká rutina.“

„Rutina je někdy to nejlepší, co můžeme mít,“ řekl Petr s lehkým úsměvem. „Máš dneska ještě něco na práci?“

„Ne, mám volno. Když jsem přišla domů, rodiče byli víc v klidu, než jsem čekala,“ řekla jsem a přemýšlela, jak se situace vyvinula. „Ale nechci o tom moc přemýšlet.“

Petr přikývl. „Jasně, nechme minulost za sebou.“

---

V Telnici se všichni usadili, jak to jen šlo. Calin i Marek se snažili žít normálním životem, i když věděli, že je jen otázkou času, kdy se minulost znovu připomene. U Petra to bylo o něco složitější. I když se snažil, bylo vidět, že má stále pochybnosti. Ale rozhodl se být tady pro Vanessu. Nezáleželo na tom, co se stalo v minulosti, teď byla jeho prioritou ona.

Večer, když se vrátili domů, Petr se na chvíli posadil na verandu, jeho pohled byl upřený na západ slunce. Já jsem ho následovala a sedla si vedle něj. Oba jsme mlčeli, ale to ticho nebylo nepříjemné. Bylo to spíš o klidu, který teď museli najít.

„Přemýšlíš o něčem?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že Petr je trochu ztracený ve svých myšlenkách.

„O všem,“ odpověděl tiše. „Myslím, že teď musíme jen přežít a počkat, co se bude dít dál. Nemůžu ti slíbit, že všechno bude snadné. Ale… budu tady.“

Usmála jsem se, i kdyz me oči byly smutné. „Děkuji, že jsi tu.“

---

Další dny ubíhaly pomalu. Já  se vracela do školy, kde byla Kiki mojí oporou. I když se na povrchu všechno zdálo normální, v hlavě jsem měla stále bouři. Ale věděla jsem , že mam Petra a že na něm záleží. A to byl začátek něčeho, co ještě nebylo zcela definováno, ale co oba cítili, že musíme projít spolu.

Petr me stále vyzvedával po škole, a naše společné chvíle na motorce byly tím, co mě udržovalo při smyslech. S každým dnem to vypadalo, že se více ztotožňuju s tím, co se stalo, i když jsem se nemohla zbavit pocitu, že minulost není úplně pryč.

A tak pokračovali ve svém novém životě, krok za krokem, s vědomím, že cesta bude dlouhá

ale že s tím druhým to možná dokážou. Každý den přinášel nové výzvy, ale také malé okamžiky klidu, které je držely nad vodou. Já jsem  se čím dál víc stahovala do sebe, ačkoli jsem  věděla, že to není dobré. Kiki mě stále pozorovala, ale nenaléhala. Důvěřovalai, že si časem najdu svou cestu, stejně jako ona sama.

V Telnici se život vrátil do určitého rytmu. Rodiče byli klidnější, jako by se pomalu smířili s tím, co se stalo, i když nikdy nezapomněli. Calin a Marek byli ti, kdo pomalu vytvářeli nový domov, ale i oni věděli, že něco stále chybí. Byl to tichý smutek, který nikdo nechtěl vyslovit, ale který se vznášel kolem každého z nich.

Jednoho večera, když jsem se vrátila z Brna,mě  Petr znovu vyzvedl na motorce. Tentokrát jsme  jeli jinou cestou, tichou lesní stezkou, kde kolem nas nebylo nic než stromy a šumění listí. Motor tiše houpal, a tak jsme se vzdalovali od světa, připadala jsem si  že jsms na chvíli mimo čas.

„Víš, co bych chtěla?“ řekla jsem  po chvíli mlčení, můj  hlas byl trochu unavený, ale zároveň otevřený.

„Co?“ zeptal se Petr a podíval se na mě, i když věděl, že má slova nebudou snadná.

„Chtěla bych zase mít pocit, že můžu vše ovládat,“ přiznala jsem se. „Že nemusím mít strach, že se něco stane. Že všechno bude v pořádku.“

Petr na to chvíli mlčel. „To bys měla mít. Měla bys mít pocit, že máš kontrolu. Ale život… život není jen o tom, co můžeme ovládat. Jde o to, jak se postavíme k těm věcem, které neovlivníme.“

Já  přikývla. „Vím. Ale někdy je těžké být silná, když nemáš pocit, že máš něco ve svých rukou.“

„To chápu,“ řekl Petr tiše. „Ale v tomhle to nebudeme mít jen sami. Jestli něco máme, tak je to síla jeden druhého.“

podívala jsem Se na něj a v jeho očích našla tu pevnost, kterou jsem hledala. Možná to nebude jednoduché, možná se nam ještě vrátí všechny ty nepříjemné vzpomínky a chvíle plné nejistoty, ale v tomhle okamžiku to bylo v pořádku. Měla jsem  Petra, své rodiče, Kiki,marka a bráchu Calina . A i když cesta, kterou jsme museli projít, byla neznámá, věděla jsem, že nejsou sami.

A tak jsme jeli dál, krok za krokem, s vědomím, že v každém z těchto kroků je víc síly, než si sami uvědomujeme

_____

Blížíme se ke konci😔❤️‍🩹