ze světa dospělých,do světa slunečnic

𝐗𝐗𝐕.

Ráno mě probudilo tiché světlo, které prosvítalo skrz závěsy. Otevřela jsem oči a chvíli se rozhlížela kolem sebe, než mi došlo, kde vlastně jsem. Moje tělo se pohybovalo pomalu, jak jsem se pokusila vstát, ale zůstala jsem na místě, zamyšlená nad včerejší nocí. To, co jsme mezi sebou začali, stále viselo ve vzduchu, jako něco neuchopitelného, co by mohlo změnit všechno.

Petr vedle mě spal. Jeho dech byl hluboký a pravidelný. Vypadalo to, že je klidný, zatímco já měla v hlavě úplně jiný svět, plný otázek, obav a nedořečených věcí. Ruku jsem si položila na jeho ruku, která byla volně položená na polštáři vedle mě, a pocítila jsem z něj teplo. Bylo to zvláštní, jak mi jeho přítomnost dávala jistotu, ale zároveň mě i zneklidňovala.

Pomalu jsem se zvedla, abych se nepodívala, že mě už probudil. Přitiskla jsem si ruce k tělu a sehnula se pro své oblečení, které jsem nechala na zemi. Oblekla jsem se a vykročila z pokoje. Na verandě jsem se posadila a nechala si na tvář dopadnout první paprsky slunce.

Bylo zvláštní, jak se včerejší večer změnil vše, co jsem do té chvíle znala. Když jsem se podívala na Petra, uvědomila jsem si, že to, co jsme si řekli a co se mezi námi stalo, už nemůžeme jen tak zvrátit. Bylo to jako první krok na nové cestě, ale kam nás povede, to jsem nevěděla.

Petr přišel na verandu, aniž by řekl slovo. Sedl si vedle mě a chvíli jsme oba jen mlčeli. Vzduch byl klidný, tichý, a já cítila, jak jeho přítomnost mi poskytuje nějaký druh bezpečí, ale zároveň jsem věděla, že teď už nic nebude jako dřív.

„Myslíš, že to, co jsme včera začali, má nějaký smysl?“ zeptala jsem se nakonec, když jsem se na něj podívala. Chtěla jsem vědět, co si o tom myslí, i když jsem věděla, že odpovědět na tuhle otázku bude těžké.

Petr se na mě podíval a na chvíli mlčel. Pak se usmál, ale jeho úsměv byl tichý, jakoby věděl, že odpověď nebude jednoduchá. „Nevím,“ řekl. „Ale rozhodně nechci, aby to mezi námi skončilo. Nechci tě ztratit.“

V těch slovech jsem cítila něco, co mi dodalo klid, ale i neklid. Něco, co by mohlo znamenat novou začátky, ale i velké riziko.  kdy jsme byli jen přátelé, se teď najednou vše změnilo. A to změnilo i nás.

Seděli jsme tam, na té verandě, oba ztraceni v myšlenkách, a přitom jsme se snažili najít nějakou jistotu. Slunce stoupalo výš, jeho paprsky prosvítaly skrz stromy a osvětlovaly všechno kolem nás. Bylo to tak normální, tak běžné, ale najednou mi to připadalo jako nějaký paradox – jako by to, co jsme si včera řekli, nebylo součástí té každodenní rutiny, kterou jsme žili.

„Nemusíme na to spěchat,“ řekl Petr nakonec, když přerušil naše ticho. „Můžeme si na to vzít čas, když budeme oba připravení.“

Jeho slova mi trochu uklidnila mysl. Cítila jsem, že mi tím dává prostor, abych si vše ujasnila. Nechtěl nic uspěchat, ale zároveň mě nechtěl ztratit. Měl pravdu. Není potřeba nic uspěchat, ale zároveň jsem věděla, že teď už nejsme tam, kde jsme byli včera. Byli jsme na začátku něčeho nového, ale co to bude, to bylo otevřené.

„Myslím, že potřebuju čas, abych to všechno vstřebala,“ přiznala jsem. „Nechci nic ztratit, ale taky mám strach, co všechno se může změnit.“

Petr se na mě podíval, jeho oči byly měkké a chápavé. „Chápu tě. Nikdo z nás neví, co to bude znamenat. Ale to neznamená, že to není to, co chceme zkusit.“

Cítila jsem, jak mi do očí vstupují slzy. Byla jsem zmatená a měla jsem tolik emocí, které jsem ještě nikdy nezažila. Měla jsem strach, že ztratím to, co jsme měli, ale zároveň jsem cítila, že teď mám možnost zjistit, co ještě mezi námi může být. Nebylo to jen o tom, co jsme si řekli včera, ale o tom, co jsme byli schopní si vzájemně dát.

„A co teď?“ zeptala jsem se potichu, i když jsem věděla, že odpověď není jednoduchá. Jak začít něco nového, když už máme za sebou tolik historie?

„Krok za krokem,“ odpověděl Petr s úsměvem. „Ať už se to bude vyvíjet jakkoli, budeme to dělat spolu.“

Bylo to jako uklidnění. Možná jsme teď nebyli ve všech odpovědích, ale byli jsme tady, spolu. A to bylo víc než dost.

Vstali jsme z verandě a Petr mi nabídl ruku. Vzala jsem ji a přitáhla se k němu. Neřekli jsme nic víc, jen jsme spolu kráčeli do pokoje, ale věděla jsem, že to nebudeme dělat sami.

V ten okamžik jsem pochopila, že ať už to bude jakkoli těžké nebo krásné, byla to naše cesta. A na té cestě jsem byla připravená jít dál, krok za krokem.

______

Hellou tak už jen 2 kapitoly a konec lásky.... Děkuji moooc za 3k přečtení jste lásky miluju vaaaas jsem ráda že má tento příběh takový úspěch i když je nesmyslný a dělaný na rychlo ❤️‍🩹