Dance or die

1.5. 2020

Tak jako každý den od mé děsivé minulosti si i dnes zapisuji do deníku moje dnešní prožitky a pocity. Je 1.5. 2020, dne jako každý jiný. S jednou zásadní výjimkou. Konečně jsem se přihlásila na taneční tábor. To byl můj sen již od narození, ale bohužel díky problémům v minulosti jsem nikdy neměla příležitost. Nyní ji mám. A také mám novou naději, nový lepší život. Nikdy nezapomenu na nic co se stalo a pořád mám zde v deníku můj první zápisek, jenž se uskutečnil v letadle při cestě z USA do Austrálie, kde teď žiji sama v malém skromném rodinném domku, díky práci, kterou jsem si našla.
Den, kdy jsem poprvé napsala zápisek, byl přesně před rokem, 1.5. 2019. Od té doby se toho hodně změnilo, ale můj první zápisek, tak jako všechny ostatní,  platí dodnes.

1.5. 2019
Nikdy nezapomenu na to, co se stalo. Nikdy nikomu neublížím a nebudu krást. Mám novou naději na lepší život, to si nesmím pokazit. Je třeba v životě párkrát dosáhnout dna, aby bylo možné se znovu vyšvihnout nad hladinu.
Rodino - nikdy na vás nezapomenu. Miluju vás a jsem vám všem neskutečně vděčná za možnost vás poznat. Sbohem.

Tak jako každý den jsem si i dnes musela zapsat pár rad do života, kterými se skutečně již celý ten rok řídím. Každým dnem přibývají nová motta a poučení, ale nikdy, ani ty nejstarší v mém deníku, nepřestávají platit. A tak to taky zůstane.

***

Dokončila jsem zápisek do deníku a odklidila jsem jej zpět na bezpečné místo, do šuplíku pod postel.
Bleskově jsem stihla ranní hygienu, převlékla se do pohodlného sportovního oblečení, upevnila své dlouhé vlnité vlasy do drdolu a zamířila do kuchyně nachystat si snídani. Nakonec jsem ji odflákla jedním rohlíkem s máslem a jogurtem s již každým dalším dnem možným prošlým datem spotřeby.
Sklenice mléka nesměla chybět. Když bylo tak vykonáno, umyla jsem nádobí a neobratně dotáhla kufr ze schodů, do něhož jsem ještě předtím schovala můj deník.
 Taneční tábor, dnes začíná, za dva týdny končí. Jsem neskutečně zvědavá. Splním si svůj dlouho odkládaný sen, snad mě to nezklame.
Nasedla jsem do již čekajícího taxíku, podstrčila řidiči pár korun navíc a během několika sekund už nastartoval motor a za chvilku už začala za oknem ubíhat dobře známá krajina v podobě domků, pláží a opuštěných pouštních míst.

***

"A jsme tady." Prohlásí řidič zdrceně asi po 2 hodinách jízdy.
Okamžitě se přilepím k okýnku a čekám, až taxík úplně zastaví. Dřív, než by mě mohl řidič dát pokyn, už letím ven z taxíku. Popadnu kufr, pokynu řidiči na rozloučenou a s rozzářenou tváří mířím do hlavní budovy tábora. Zatím to vypadá luxusně. Doufám, že tak skvělí, jako budovy, budou i instruktoři.

"Aaaaa. Slečna...?" Houkne na mě recepční téměř okamžitě, co vstoupím do budovy.

"Scarlett Martínezová" Doplním rychle a dosoukám se s kufrem k recepčnímu.

"Umm.. Moment. Ano, mám vás tady. Prosím tady, klíček od vašeho pokoje."

"Děkuji." Prohlédnu si číslo klíčku. 17. Okey, spolu s mými zavazadly si to tedy mířím k pokoji číslo 17, který se podle tabule za recepcí nachází ve druhém poschodí. Uhmm. Moc vysoko, ještě že mám jen jeden kufr a jednu tašku, jinak bych to neutáhla. I tak mi však náklad připadá těžký, začínám si pomalu myslet, že snad nevylezu ani do toho 1. patra, naštěstí se z čista jasna objeví záchrana.

"Můžu ti s tím pomoct?" Optá se mladík zhruba mého věku a s drobným úsměvem na tváři mi vezme kufr a pomůže mi ho vysoukat do schodů.

"Jej, děkuju. Druhé patro, pokoj 17." Řeknu a mladík mi tedy pomůže dotáhnout kufr do 2. patra.

"Tak a je to. Když budeš ještě něco potřebovat, klidně na mě houkni, bydlím v pokoji 12." Pousmál se a zamířil pomoci dalším nešťastníkům.