Dance or die

2.5. 2020

Ráno jsem si přivstala, protože to byla jediná chvíle, nedoprovázená hordou otázek, jimiž mě moje spolubydlící Emily neustále zasypává.
Potají jsem vytáhla z kufru můj deník s propiskou a začala jsem dopisovat pár vět ke včerejšímu zápisku.

Mám pocit jako znovuzrozená. Dostala jsem se na tábor mých snů, co víc si přát. Na pokoji mám sic otravnou spolubydlící Emily, ale pořád mám radši trochu té společnosti než opravdovou prázdnou samotu. Alespoň nemusím tolik myslet na minulost, ale stejně ji mám pořád v hlavě. Vím, že to zní sobecky a je to nefér vůči mé milované rodině, ale občas si skutečně přeji zapomenout. Zapomenout na vše co se stalo. Tábor je moje nová naděje. Bez tance nežiju a zde mám možnost začít od znovu, najít si přátele, kru a dosáhnout vítězství na tanečních soutěžích po celém světě.
Občas mi připadá nevhodné, že jsem dostala novou šanci já a ne moji sourozenci, kteří byli všichni mnohem mladší a nevinnější. Ale jsem to já. Měla bych za to být vděčná.

Chtěla jsem ještě něco připsat, nějaké další poučení, ale odreagovala mě budící se Emily.
Rychle jsem deník schovala do bezpečí kufru a lehla si na postel, aby to působilo, že jsem se probudila teprve teď.

"Ummmm. Dobré ráno." Zívá rozespalá Em a její mikádo trčí na všechny strany. Neubráním se výbuchu smíchu.

"Připomínáš mi rákosníčka." Vyprsknu pobaveně.

"Hahaha. Vtipné." Zamumlá Em nezaujatě, jakoby jí to bylo šumák, ale do několika sekund už má v ruce hřeben a své neposedné vlasy přece jen upravuje.

"Kolik vůbec je? Snídaně má být v osm." Zabrblá Em, když se pokouší chomáč svých zacuchaných vlasů rozčesat.

"Půl." Špitnu v odpověď a taky se začnu zkulturňovat.

Když jsme obě připraveny, načas míříme do jídelny. Dnes jsem zvolila jednodušší oblečení. Černé úzké džíny a  tričko s nápisem Nirvana. (viz obrázek)
Em však očividně netrpí nedostatkem kuráže. Promenáduje se po táboře v podpatcích, barevných šatech s límečkem a na uších jí visí třpytivé zlaté náušnice ve tvaru kapky vody.
A dokonce se ani nezdá, že by jí to připadalo nějak trapné, no, očividně má úplně jiný vkus než já.
Já osobně si tedy dokonale vystačím s tím mým, ale to už je hold její věc.

***

"První lekce začíná za 7 minut v hlavním sále, tělocvična 2." Prohlásil jeden z lektorů, když jsme všichni dojídali poslední zbytky snídaně na styl švédského stolu.

"Paráda, konečně hodina. Musím se jít převléct, kdybych náhodou nestíhala, omluv mě. Dík, jsi zlatá." Vypískne Emily rozpačitě a v těch svých dvoumetrových podpatcích utíká jako šašek na chůdách.

Raději jsem se k tomu však nahlas nevyjádřila. Mohlo by to mít své následky.

Radši mířím do tělocvičny, kde se ještě těch 5 minut před začátkem první lekce rozehřívám.
Nejdřív hlavu, pak ruce, následně trup a nakonec nohy. Když jsem dostatečně protažená, ještě si trošku zaskáču a zkusím pár tanečních kroků z jedné mé oblíbené choreografie, kterou mám mimochodem jako eso v rukávu, kdyby náhodou po nás chtěli nějaké taneční prvky.

"Co jsem propásla??" Huláká Emily přes celou tělocvičnu a letí ke mě jak splašená. Božíčku je normální? 

"Ještě to ani nezačalo. A nekřič tak, člověka z tebe bolí hlava." Výrazně se na ní podívám.
Jen mi na to zamává rukama ve vzduchu a přikývne.