lepší je snít než žít../w youtubers UKONČENO

Sen čtvrtý

Celý den jsem přemýšlela o tom, jak je možné, že ta písnička, která se mi přece jenom zdála může najednou hrát v rádiu v reálném světě. Každopádně to byl víc než kouzelný zážitek. Až do večera mi ta melodie zněla v hlavě. Pokoušela jsem se zjistit, jak se jmenuje, ale marně. Nic. Žádná databáze ji nezná. To mě trošku štvalo, ale jen trošku.No tak dobře buďme upřímní, hodně štvalo.

    Večer jsem usínala stále ještěse zbývajícími tóny skladby, které jsem byla schopna uchránitpřed zapomenutím. Tentokrát se mi zdály poněkud nezajímavé snya ten, na který jsem čekala přišel až později. V pořadí tobyl asi až třetí sen za tuto noc. Poznala jsem ho okamžitě,protože tentokrát na mě ,,youtuber mých snů,, už čekal, dá-lise to tak říct. Nejdřív jsem si nebyla jistá, kdo to vlastněje, ale potom jsem ho bezpečně poznala. Kovy.

     Nevím proč, ale v první chvilce mi hlavou probleskla narážka na od Martina. Myslím tu, jak v jednom videu chtěl být železem, ale to teď není důležité... Byli jsme oba na nějaké skále. Zvláštní, velmi zvláštní. Bylo šero a na obzoru byl vidět nádherný, hrůzu nahánějící západ slunce. Kovy seděl na okraji skály zády ke mně, ale já jsem to věděla, že je to on. Když odezněla má vtipná vzpomínka, zaplavil mě strach. Nebyl to jen takový ten lechtavý pocit strachu, který každý z nás zažívá téměř denně. Byla to skutečná ohromně velká vlna děsivého strachu a mírné paniky. Byla způsobena nejspíš tím západem slunce, ale taky asi tím, že ta skála, na které jsme byli byla dosti vysoká a já jak ve snu tak ve skutečnosti výšky nesnáším. Pomaličku se mě zmocňovala závrať. On si mě stále ještě nevšiml, a já jsem na něj nechtěla promluvit, ani za ním jít, aby se mě nelekl a nespadl dolů do hlubin pod skálou. Byla jsem ve slepé uličce, jenže strach byl čím dál víc silnější. Začala jsem se třást. Udělala jsem malý krůček, abych udržela rovnováhu na studených kamenech. Jenže tenhle malý krůček stačil k tomu, aby jsem nohou zavadila o malý kamínek a ten se skutálel za značného hluku dolů ze skály. Najednou mě závrať zcela pohltila a já jsem jen viděla, jak se Kovy lekl a spadl z kamene, na kterém seděl. Omdlela jsem.

   Přicházela jsem k sobě a cítila jsem na tváři jemné doteky konečků něčích prstů. Otevřela jsem oči a... tohle se mi ještě nikdy nestalo, právě jsem zažila něco, co je zpodobňováno snad pouze v amerických filmech: sen ve snu. Ty prsty patřili Kovymu a on mě zlehka budil z omámení. To že stále spím se dalo poznat vcelku dost lehko, za prvé stále nás ozařovalo světlo zapadajícího slunce no a za druhé je více než nepravděpodobné, že by mě v mém skutečném životě ze spánku budil Kovy. 

   No nic, zpět k příběhu. Otevřela jsem oči a on seděl nade mnou a hladil mě prsty po tvářích. Usmíval se. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale nemohla jsem mluvit. Znemožňoval mi to obrovský knedlík v krku a taky to, že by se mi strašně třásl hlas stále ještě trvající hrůzou. Teda alespoň jsem si myslela, že to jsou tyhle dvě věci. Ale pravda byla mnohem prostší: v tomhle snu by bylo souzeno býti němá. Ani Kovy nemluvil. Nevadilo mi to. Spíš naopak. Usmála jsem se také. Stačil mi pouze letmý pohled do jeho očí a ke strachu v mém srdci se přidala ještě touha a jakýsi zvláštní proud elektrické energie. Teda ne proud, ale jedno silné vlákno způsobující šok. Příjemné a děsivé. 

   Zvedl mě na nohy a za ruku mě odvedl k okraji skály. Zdřevěněli mi nohy a to doslova. Nejen, že jsem nemohla mluvit, teď už jsem se nemohla ani pohnout. Stáli jsme tam jako dvě sochy. Ruku v ruce. V jedné chvilce mě zasáhla nějaká další vlna závratí a já jsem ho zničeho nic objala. Držela jsem ho pevně. A on mě ještě pevněji. Z minuty na minutu jsme tam stáli v objetí oba nazí, oblečení, které jsem ještě před chvílí měla na sobě se vypařilo. Pocítila jsem stud, ale jen na chvíli. teď už mě neovládalo jen jedno vlákno energie, ale nekonečná spousta. Vnímala jsem každé místo, kde se jeho holé tělo dotýkalo mého. Každý kousek jeho kůže do mě pouštěl další a další vlákna elektriky. Zase ty jeho prsty. Hladil mě po zádech. Políbila jsem ho. Opětoval mi polibky a vlivem toho, že jsem se stále třásla mě chytil ještě pevněji. Prsty se nepohybovaly už jen po zádech, ale i níže. Strach vystřídala touha, ale třes setrval. Touha se ještě stupňovala, když mi prsty zajel dovnitř. nemohla jsem odolat, abych své ruce z jeho ramen neposunula o něco níže, no dobře o hodně níže. Nezůstala jsem u rukou. Abych to řekla na rovinu, hlasy v mé hlavě mi řekli, ať to udělám a já se nebránila. Vykouřila jsem mu. Nepotřebovala jsem nic víc, on byl spokojen a já jsem neprahla po sexu, ale po dalších a dalších vláknech energie. Když mě líbal na krku, tak byla ta vlákna o hodně silnější. Slunce vystřídal měsíc v úplňku a narůžovělou záři stříbrné světlo. Líbali jsme se a já měla tolik slov, které jsem mu chtěla říci, ale hlas stále nepřicházel. No nakonec, na slova by ani nebyl prostor, protože naše polibky byli stále zběsilejší. Ani doteky se nijak nezpomalovaly, naopak. Za chvíli jsem znala každý kousek jeho těla. 

    Trvalo celou věčnost, než jsem byla schopna se od něj vzdálit byť jen na centimetr. Za nic na světě jsem se nechtěla probudit, teda pouze za to, aby to bylo skutečné. Jenže nebude. A tato krutá realita na mě dopadla ve chvíli, kdy jsme se oba vrhli ze skály dolů. Stále ještě pevně svírající ruku toho druhého. Cítila jsem jeho dotyk, teplo jeho těla, ale pak obojí zmizelo a já jsem tvrdě dopadla do mého života. Ale vlákna jeho energie zůstala, dokud je nesmyl proud reálného času.