Magie živlu

Tolik?

Prosím, za tuhle kapitolu mě nezabijte a za tu další taky ne. Díky :-D

Jak je to dlouho, co odešel? Dvě minuty? Dvacet minut? Dvě hodiny? Sakra, co s ním je? V hlavě se jí přehrávaly všechny možné scénáře, jak by to mohlo a nemohlo být. Z hlavy jí myšlenky vyhnalo zjištění, že jsou potmě. Světlo, které Štefan vykouzlil, zhaslo a místnost se ponořila do strašidelné tmy. Prvních pár ohýnků osvítily prostor kolem Lily, ale celou místnost nepokryly. Nepřemýšlela. Doufala, že se mýlí. Trhnutím otevřela dveře a rozběhla se po kluzkých schodech.

Na trávě před školou to vypadalo jako při válce. Hned u vchodu uviděla zraněného učitele. Jeho hnědé vlasy byly slepené lepkavou tekutinou, která se až podezřele podobala krvi. Měl šíp v levé části trupu. Docela nízko na srdce, ale ještě dost vysoko na smrtelné zranění. Věděla že žije a bylo o to těžší k němu dojít.

„Co mám dělat?" zeptala se hystericky. Zvedl k ní překvapený pohled.

„Jdi pryč. Uděláš líp. Schovej se a nevystrkuj nos. Chtějí tebe a Štefana. Toho jsme nezadrželi, tebe ještě můžu. Prosím." Liliana nezadržela pláč. První člověk, kterého viděla umírat. Nemohla nic dělat, krve bylo moc, záchranka by nepřijela dost rychle, ale mohla to zkusit. Vytáhla mobil. Radek zakňučel jako raněné zvíře, když se natahoval po její ruce. „Hned odejdi! Co na tom nechápeš?" utřela si slzy, polkla, aby mohla vůbec promluvit.

„Chci vám pomoct, zavolám záchranku." Vyťukávala číslo, ale učitel ji znovu zarazil.

„Všichni čarodějové, co žijí ve Skalii a blízkém okolí jsou tady. Takže záchranná služba ti nepomůže. Nejspíš ještě bojují nebo už..." nechtěl to vyslovit, zřejmě se bál. „Okamžitě běž dovnitř. Štefan se o sebe postará, bylo to jen lehké-" zarazil se. Lily zbystřila, skládala slovo po slově, až jí vyšla věta, kterou před ní vypustil z úst.

„Je zraněný?" Radek nerad přikývl. „Musím ho najít."

„Asi tě nezastavím, co?" nebyla to otázka jako spíše povzdech. „Najdi ho. Mě tady nech. Už mi stejně nepomůžeš." Tvrdohlavě zavrtěla hlavou. „Lily..." další příval slz. Za chvíli zemře. Vytekl mu pramínek krve z úst, ale to ho netrápilo. Usmál se a zavřel oči. Než aby se dokázala pohnout, tam raději seděla a brečela.

Brečela, dokud ji někdo nechytil kolem pasu. Vyjekla překvapením. Otočila hlavu na člověka, kdo ji držel. Asi čtyřicetiletý muž se strništěm na bradě. Začala sebou cukat, ale nic jí nepomohlo. Kopala, bušila do něj pěstmi, křičela na něj nadávky. Vždy se jen zasmál a pokračoval rovně. Vzdala se. Koukala se kolem. Zakryla si ústa, aby nevykřikla. To ne. Tohle je jen sen, prosím, je to jen sen! Křičela v duchu. Nemohla uvěřit, že by i on byl mrtvý. Ten, který jí pomáhal a učil. Ač si to neuvědomovala, bránil ji a chránil. Ten, který byl jeden z nejčestnějších lidí, které potkala. Ten Petr, kterého znala, ležel s krví na košili v trávě a mrtvýma očima zíral na oblohu. Spíš se jí to zdálo, ale měl světlejší vlasy, kůži a vlastně všechno ztratilo barvu. Viděla jen tu sytě rudou barvu krve, která pokrývala i... i ruce toho muže, co ji nesl někam pryč. Začala křičet znovu, hlasitěji. Nechtěla ho zranit, věděla, že nemá šanci, chtěla jen, aby ji pustil.

Tvrdě dopadla na zem, ale než se vzpamatovala, chytil ji za triko, vyzvedl ji na nohy a koukal se jí přímo do očí.

„Být tebou, přestanu se pokoušet utéct. Najdeme tě všude. Stejně, jako jsme našli tvého kamaráda." Vyvalila oči a máchla rukou, aby ho zranila. Na tváři jí přiletěla facka takové síly, že spadla na zem.

„Srabe!" zakřičela z plných plic. Chytil ji znovu, přehodil si ji přes rameno a kráčel rychleji. Už neutírala slzy ani se nekoukala po tvářích. Viděla i děti. Nebyli to učitelé. Možná sedmnáct. Čarodějové, kteří ještě žili a nepřátelé si jich nevšimli, vázali si rány a pomáhali jiným. Mezi nimi byl i Ondřej. Měl zaschlý pramen krve na čele a bíle ovázanou ruku. Nevšiml si jí a ona na sebe nechtěla upozorňovat. Měl moc práce se zachraňováním ostatních.

Najednou ji shodil na zem. Dopad byl bolestivý, ale než aby ji to bolelo, ji to štvalo.

„Kurva!" zařvala tak naštvaně až to překvapilo i toho chlápka. Rychle vyskočila na nohy, chtěla utéct, ale jeho ruce ji zastavily. Byl hrozně rychlý. Zkřížil jí ruce, které pevně držel za jejími zády. Chvíli pátrala, proč ji přivedl zrovna sem. Viděla jen dva lidi. Oba byli bruneti. Jen jeden trochu tmavší barvy vlasů, ležel na zemi, měl hrot meče u krku a mlčel. Nereagoval ani na její křik.

„Zabij mě!" zasyčel ten se špičkou u krku. Zbledla. Na bílé stěně by zářila jako žárovka. Štefan byl tady, na prahu smrti a dohadoval se s Adrianem, který držel meč až moc zkušeně.

„Chvíli si pohrajeme, ne? Slíbil jsem ti, že z tebe dostanu, kde je můj syn. Zjistil jsem to. Teď chci ještě někoho. Jak se dostanu do vílí vesnice?" byl tichý, ale hrozba byla jeho hlasem nasycená, že by to postřehl každý.

„Myslíš, že je na to nějaký lektvar nebo kouzlo? Hlupáku. Jsi tak starý, jak jsi hloupý. Nikdy jsi nepřišel ta no, že se tam vy, První, nikdy nedostanete?" Adrian přejel špičkou meče po jeho krku. Lily odvrátila zrak. Po krku mu stekl pramínek krve.

„Nikdy ti to nedojde? Já ti nic neřeknu!" křikl, aby to slyšel každý. „Zabil jsi Petra, tak už zabij i mě, ne? Dokonce i Dimitriho, teda Christiana." Adrian se zašklebil.

„Jen kvůli nim? Co třeba Liliana? Pro tu bys mi to řekl?" Štefan se začal smát, ale trochu trhaně, zřejmě ho bolela rána na krku.

„Liliana je v bezpečí. Doufám, že konečně aspoň jednou poslechla." Ten týpek za ní ji postrčil blíž. Nečekala to a málem zakopla.

„To je smůla, že?" zasmál se Adrian tak nadšeně až to bylo děsivé. Štefan sevřel trávu v pěstech. „Řekni mi to!" otočil o sto osmdesát stupňů.

„Ne!" zařval a pokusil se zvednout na loktech. To se mu nepodařilo. Liliana ucítila něco chladného na krku. Přestala i dýchat, aby se nedotkla čepele, co měla u krku.

„Já ji k ničemu nepotřebuju. Je jen prostředek vyjednávání. Uznej, že bez ní bys mi to neřekl, že ne." Klekl k němu, chytil ho za vlasy a donutil ho posadit se.

„Proč jsi sem šla?" zeptal se tiše Štefan zničeně, jak kdyby z něj pomalu vyprchávala energie.

„Nevěděla jsem, jestli jsi v pořádku. Musela jsem ti pomoct." Usmál se.

„Lily, moc se omlouvám, vím, že mi to neodpustíš, ale je to jedno z největších tajemství. Opravdu se ti omlouvám." Co chce udělat? Prolétlo jí hlavou. Tlak na krku byl stále větší. „Nic ti neřeknu!" křikl, i když viděl stejný pramínek krve, který měl on, skapávat k páru dívčích bot. Z čepele pomalu ukapávala kapka za kapkou. Měřila jí čas, který měla přesně vyhrazený množstvím krve. Štefan stále nic neřekl. Vypadalo to, že bezcitně se kouká na krev, která zbarvovala trávu.

„Můžeš to zastavit. Stačí mi to říct." Pošeptal Adrian. Byla to lákavá nabídka. Ale když to prozradí, Adrian zabije víly, zbytek Lepších až zůstanou jen lidé.

„Lily, moc mě to mrzí." Zaleskly se mu oči. Svět se úplně zastavil. Postřehla rychlý pohyb blízko její hlavy a štiplavou bolest na krku, teplý proud krve a potom to všechno zčernalo.

Snad se vám to líbilo :-D