Magie živlu

Můžu jít?

Štefan klopýtal cestou od upířího domu. Cítil, jak mu kapičky vody kapají z prstů, ale také cítil za sebou kouř, jak zapaloval trávu pod svýma nohama. Cítil, jak mu hoří kůže, chtěl se dostat někam do stínu, aby se mohl v klidu vypořádat se všemi živly, které ho teď ovládaly. Stín nenacházel. Jen dlouhou cestu kolem pole, která vedla k hlavní silnici.

Po několika minutovém marném hledání to nakonec vzdal. Sesunul se k zemi a zavřel oči. Určitě měl horečku. Kůže ho pálila jako nikdy. Kdyby měl po ruce alespoň trochu vody, bylo by mu lépe, ale tady nic neměl. Nemohl se soustředit, takže se zkrocením živlů nemohl počítat. Zbývala jediná možnost. Naprosto se uvolnil. Oslepilo ho světlo, které vydávalo jeho tělo. Živel světla se chopil jeho mysli i těla a on pomalu ztrácel vědomí. Každý zvuk slyšel, každý hrbol cítil. Najednou světlo zhaslo a on zase uviděl. Obloha byla červená, tráva fialová a on dostal chuť utíkat. Rozběhl se přes celé pole plné modrého obilí. Uprostřed se zastavil. Poručil větru, aby zafoukal, až se lámala stébla. Vykreslil do pole kruh se všemi živly. Poskočil si a celé pole zapálil.

Běžel dál od hořícího pole. Zelený kouř stoupal k červené obloze a měnil ji na černou. Oranžové stromy se pod poryvem větru ohnuly do neuvěřitelného úhlu, zkroutili se do různých smyček, jejich listí začalo měnit barvu z oranžové na hnědé a tmavě modré. Vzpomněl si na poslední úplněk. Julius se s ním smál kdesi v lese, vyprávěli si zážitky a prostě blbli. Uslyšel za sebou kroky. Otočil se, aby spatřil Veroniku. Měla modré vlasy a růžové oči. Béžové triko a zelené kalhoty. Její kůže zářila stříbrně.

„Jsi v pořádku?" rozuměl jí dokonale, ale jeho mozek to nezpracoval. Zatvářil se jako pitomec a nechal stromy zase se narovnat. Obdivně pokývala hlavou. „Jsi opravdu dobrý. Pojď už domů. Tvůj otec hasí to pole." Zasmála se a natáhla k němu ruku.

„Veroniko!" otočila se za hlasem svého manžela, který i se svým bratrem spěchali za nimi. David došel až za Štefanem a položil mu ruku na čelo. „Přesuneme se domů. Ty půjdeš s námi." Přikázal Petrovi, který neřekl ani slovo.

Štefanovi se zatočil svět pod nohama a před sebou uviděl černou vilu. Vypadala jako z hororu, ale byla jeho domov.

Po schodech vylezl až do svého pokoje. Divil se, že ještě stojí na nohou. Zhroutil se do postele, rychle sundal triko a jen zíral do šedého stropu.

„Přinesu ti čaj." Ozvala se Veronika ode dveří. Zvedl hlavu a přikývl. Jedině Veronika věděla, kam schovává svůj oblíbený čaj. Protože jeho otec nepřišel, že si nedává čaj. Bylo to horké kakao.

Za tři minuty už stála u jeho postele, podávala mu kakao a nesla ještě jednu deku.

„Jak je na tom Petr?" zeptal se starostlivě. Přestával vidět barevně, ale stále měla Veronika růžové oči, jiné barvy mu létaly před očima jako papíroví draci ve větru.

„Je v pořádku. Christian ho opravdu zachránil. Nevěřila bych tomu. Ale jsem neskutečně šťastná. David by smutkem zemřel, kdyby se to stalo. A co ty a úplněk?" změnila téma, protože si všimla jeho výrazu.

„Dost divný. Máš růžové oči. Je mi špatně, motá se mi hlava. Přemítají se mi věci, co se staly. Různé věci. Můžu se tě zeptat?" Veronika přikývla a stiskla mu ruku.

„Dovolila bys mi odejít?" dlouhou chvíli mlčela.

„Kam?" asi po pěti minutách se zeptala na tuto věc. Čekal, že buď bude šílet a vyvádět, že je moc mladý, nebo bude dělat přesně tohle.

„Pryč ze světa Lepších. Chci vidět normální lidi. Chci jejich život zažít na vlastní kůži. Na chvíli nepoužívat magii, neteleportovat se, ale používat veřejnou dopravu. Prostě nebýt čaroděj. Nebýt synem mého otce. Najednou bych se objevil a nikdo by mě neznal. Prosím, dovol mi to." Veronika zase mlčela.

„Kdyby bylo po mém, tak bys mohl. Třeba na měsíc. Ale protože po mém není, musíš se domluvit s tátou. On ti to musí dovolit. Ale kdybys odešel na měsíc, mohl bys poznat lidi, jací jsou, jak se chovají, ne, že bys to už nevěděl ze Skalie, ale mohl bys vědět ještě víc. A potom bys byl mnohem lepší král." Rozcuchala mu vlasy, takže vypadal jako rákosníček.

„Já nechci být král. Proto chci odejít. Už jako malý jsem věděl, že to nechci. Tohle není pro mě. Jsou mnohem povolanější lidé než já. Já nechci být vytížený jako otec. Kdyby se cokoliv stalo, byla by to moje chyba. Já jsem strašně nezodpovědný." Rozhodil rukama, kterýma následně praštil do peřiny.

„Kdo je povolanější než ty?" pokrčil rameny.

„Já nevím, třeba můj bra-" zarazil se, ale Veronika nebyla blbá. Teda, ne většinou.

„Tvůj bratr je mrtvý. Myslela jsem, že jsi to pochopil."

„Ne, Matyáš žije. Opravdu. Je to Teodor Stránský od Laury a Michala. Teo je Hefesis, proto ho moje matka vzala a dala do jiné rodiny. Víš, co dělají Hefesis svým matkám? Izabela ti tím nejspíš zachránila život." Veronika ztratila slova. Němě zírala na jejího nevlastního syna.

Tak co myslíte? Krátký, jí vím, ale pro můj mozek je už pozdě