Magie živlu

První příjdou

Takže začátek je až trapný, přiznávám, ale snad se to trochu rozjede ;-) 

Michaela se tiskla ke zdi ve strachu, že ji zabije. Vypadal opravdu děsivě. Chytil ji zezadu za krk a přitáhl si ji blíž. Druhou ruku jí dal kolem pasu a políbil ji.

„Moc ti děkuji." Zašeptal. Zůstala zírat jako vyoraná myš. „Mohl mě nechat zabít, ale tys mě zachránila." Objal ji, jak nejpevněji mohl.

„Ale on tě nechtěl zabít. Myslel na to stejné jako já. Štefan by tě ani nikoho jiného nezabil. Navíc jak řekl sám, nejsi plnoletý." Christian si odfrkl.

„Já nemluvím o Štefanovi. Můj otec to věděl. Věděl, že umírám, ale řekl mi, že musím najít všechny ostatní živly a potom mi pomůže."

„Já ti chtěla pomoct. Nedovolil jsi mi to. Proč jsi mě vůbec unášel? Měl jsi tam tu upírku, nechtěl jsi pomoc, tak proč?" naléhala na něj. Pustil ji a vytáhl nůž ze zdi.

„Chtěl jsem tě tam. Já..." snažil se to vyslovit. „já tě mám rád. Nemohl jsem to tam s ní vydržet. Ona byla super, byla skvělá, dokonce i pěkná, ale upírka. Nevím jak to říct." Michaela se zřejmě naštvala.

„Takže tobě vadilo, že byla upírka? Jenom tohle? Ty chceš jenom čaroděje, fajn." Vyprskla naštvaně.

„Ne, myslel jsem to, že je hrozně krutá a chladná. Ne její kůže, prostě povahově." Trochu se uklidnila. „Ty jsi jiná. Milá. Nevím jak jinak to říct. Vždy jsi pro mě tady byla, i ve škole. Sice jsi o mě neměla zájem, ale já se snažil a doufal, že mě někdy pochopíš." Zvedla obočí.

„Ty jsi miloval Lilianu. Přestaň s tímhle a nech mě být." V obličeji se objevilo překvapení.

„Až tak ne. Musel jsem ji nějak přesvědčit o tom, že je výjimečná a nenapadlo mě nic jiného, než jí..." prohrábl si vlasy. „Já opravdu nevím. Prostě to byla lež. Všechno. Celý můj život byla lež. Řekli mi, že jsem jediný za celou generaci, co ovládá všechny živly a ejhle, je tu Štefan. Prý nemám otce a najednou se objevil. Samuel stále tvrdí, že jsem důležitý. Co bych asi tak dokázal?" Michaela chvíli mlčela. Nakonec ji něco napadlo.

„Pořád mluvíš se Samuelem? Dokázal bys ho požádat o laskavost?" Christian zvedl obočí.

„Mohl bych to zkusit. Co by to bylo?" chytila ho za ruku a došla do obýváku. Posadila Christiana na pohovku.

„Potřebuju, abys ho zavolal s co nejvíce Prvními, které sežene do patnácti minut. Musíme zastavit Adriana." Přikývl a zavřel oči.

Hned jakmile zavřel oči, zaklepala Alexandra. Oblékla se do černých kalhot a světle modrého trička. Vlasy si stáhla do culíku, takže vypadala jako Liliana až na její červené oči.

„Michaelo, řekl, že přijde. Marika byla s ním, jako tři další, takže přijdou oni, stačí to?" Alexa naklonila hlavu na stranu. Nevěděla co se tu stalo před pár minutami a vědět to nechtěla.

„Díky moc, Christiane." Mrkla na něj. Alexandra jakoby se naježila.

„Tady jsem Dimitrij." Opravil ji s úsměvem a společně se vydali z vesnice za bariéru, kde se přemístili.

Dorazili před rudě natřený dům.

„Nemáme nejmenší jistotu, že tu bude i Adrian. Nemusí přijít." Pochyboval Christian, ale obě ho zpražily pohledem, že tohle se nestane.

„S tímhle spěchá. Chce to mít co nejdřív za sebou. Takový byl vždy." Oznámila naprosto jistá Alexandra. Nemeškali a vběhli dovnitř. Trochu hloupý plán, dvě víly a kluk čaroděj.

V tom velkém domě, do kterého by se s největší pravděpodobností vlezlo třicet lidí, skoro nikdo nebyl. Nikde ani noha. Jen tiché hlasy. Nebyly tiché, pouze daleko, možná až za dveřmi.

„To nemyslíš vážně?" ozval se mužský více než naštvaný hlas. Všem bylo jasné, kdo se zlobil. „Jak mohli sakra utéct?" všichni tři na sebe mrkli, že možná opravdu utekli. Jenže někdo na druhé straně místnosti otevřel dveře a všiml si jich. Chtěli rychle zmizet, utéct, bohužel byli až moc pomalí. Za nimi se zjevily tmavé postavy vystupující ze stínu u dveří. Byly dohromady tři. Každý upír chytil nového příchozího a ne zrovna jemně je zpacifikovali. Alexandra klečela a pohledem propalovala upíra před ní, který k nim pomalu scházel z prvního patra. Michaela s Christianem leženi na zemi, protože sebou trochu víc cukali. Christian vypadal, jako kdyby mu vyrazili dech.

„Podívejme. Kouzelník a dvě víly. Počkat, není to ten Adrianův parchant?" Christian zvedl hlavu.

„Cože? Myslíte Adriana, toho Prvního?" zeptal se pro jistotu a trochu ochraptěle. „Toho možná znám. Popište ho." Upír si odfrknul a zvedl ho na nohy. Michaelu vytáhli taky, Alexandra vstala sama.

„Proč jste tady?" zajímal se upír před nimi. Christian rychle přemýšlel. Kdyby je popálil, spálil by i Alexu a Michaelu, ale pomohlo by jim to úplně nejvíc ze všech živlů.

„Unesli jste dva chlapce. Přišli jsme pro ně." Zasyčela Alexandra. Vypadala nebezpečně, skoro jako kobra čekající na poslední kapku, aby mohla zaútočit.

„Dva chlapce? Ti jsou pryč. Pokud jste nás slyšeli dost dobře, utekli. Omráčili a popálili jednoho našeho druha, zapálili celý pokoj, rozbili okno a utekli. Jestli chcete, jděte je najít." Ukázal na dveře za jejich zády. Upíři za nimi je k nim postrkovali, ale Michaela práskla rukou do dveří, které vzpláli jako polité benzínem.

„Vy lžete. Štefan by ho možná omráčil, ale nezapálil by to tam, kdyby věděl, že ta někdo je. On není vrah!" bránila ho Michaela, Alexandra přikývla.

„A co ten druhý chlapec?" zvedl obočí upír před nimi.

„Ten je stejný. Oba by nic takového neudělali!" upír před nimi se otočil na patě a vyšel ke schodišti do druhého patra. Zahnul doleva a otevřel dveře od jednoho z mnoha pokojů. Byl ohořelý, okno bylo bez skla.

„Tohle udělali ti vaši andílci." Poslední slovo vyprskl s odporem. Rychle zavřel dveře. Michaela si všimla jednoho z upírů s hnědými vlasy. Na bradě měl kdysi možná vousy, ale teď to vypadalo jako pořádná popálenina třetího stupně. Trochu krvácela, bylo to poznat i přes obvaz, kterým měl zabalenou celou hlavu.

„Tohle není možné." Alexandra tomu nechtěla uvěřit. Přece jen mu to říkala snad tisíckrát. Každý život je cenný. Byť je to člověk, čaroděj nebo jiný Lepší. Jsi vrah, ať zabiješ kohokoliv. On nikoho nezabil, jistě, ale pokusil se zapálit celý pokoj a onen upír by tam určitě zemřel.

„Můžu s nimi mluvit sám?" zeptal se zraněný muž s obvázanou hlavou. Ostatní váhali. Spařil je všechny pohledem, a až tehdy se klidili. „Najděte je. Už je mi jedno jestli živé nebo mrtvé. Dovedete mi je." Všichni odešli ven hledat dva čaroděje. 

Omlouvá se za chyby.