Magie živlu

Kamarád

Pro ty, co mě chtěli zabít. ;-D 

„Liliano, tak sakra už se vzbuď!" někdo s ní hrubě zatřásl. Zabručela něco o tom, že nechce, ale otevřela jedno oko. Vyskočila do sedu a pevně ho objala. Velmi silně, že slyšela sípání.

„Já věděla, že nejsi mrtvý." Rozbrečela se. Tak strašně se jí ulevilo, že slovy to nemohla popsat.

„Jasně, mohla bys mě pustit?" neochotně objetí povolila. Prohlížela si ho, jako kdyby ho viděla úplně naposled. Poté se podívala na zápěstí. Byla bílá, bez strupu, jizvy, prostě normální zápěstí. Prstem přejela po krku. „Proč bych měl být mrtvý?" zvedla k němu oči. Měli normální šedou barvu, na kterou byla zvyklá.

„Vždyť přepadli naše město, šel jsi na pomoc Petrovi a nás jsi nechal dole. Jenže já tě šla hledat a zjistila jsem, že je Petr mrtvý a potom mě podřízli, probudila jsem se nejspíš v noci a ty jsi byl taky mrtvý." Zíral na ni jako na blázna, nebo malé upovídané dítě, co ani neví, o čem mluví.

„Naše město nepřepadli. Petr není mrtvý a já se nezabil. Nikdy bych sebevraždu nespáchal." Chytil ji za ramena a dlouze se jí podíval do očí. Zjistil, že je překvapená.

„Já nic o sebevraždě neříkala." Štefan se zazubil, ale nic k tomu neříkal. Už si myslela, že to byl jen nějaký hodně reálný sen, ale začala pochybovat. Štefan to poznal.

„Podívej. Pamatuješ si to nacvičování po škole, ten boj?" přikývla. „No, nestihl jsem říct, že byste neměli hledat moc hluboko v mysli, jinak se ztratíte. Udělala jsi to dřív než jsem to řekl. Začala jsi spát, to je v tomhle kouzlen termín, kdy čaroděj upadne do hlubokého spánku a nejde ho probudit."

„Tohle jsem neudělala já, ale Pavla." Opravila ho.

„Ne, ona to udělala málem. Chvíli po tobě, naštěstí jsem ji stihl zastavit. Ty jsi už spala." Nechápala to. Přece by si to pamatovala ne? Všiml si jejího výrazu. „Je to divný, já vím. Když se mi to stalo poprvé, byl jsem z toho tak vystrašený, že jsem skoro nespal. Chtěla jsi vytěsnit nějakou vzpomínku se mnou nebo s námi všemi? Nebo to byla nějaká divná nebo děsivá představa.

„Bylo to..." propaloval ji pohledem, až jí to bylo nepříjemné. Zachumlala se do peřiny, takže Štefan viděl jen hlavu a černé vlasy. „To je jedno."

„Dobře. Až mi to budeš chtít říct, ležím nad tebou, protože jsem dostal za úkol tě hlídat, dokud nevylezeš z postele. Neboť ležíš v posteli a nevypadáš, že by ses hrnula pryč, můžu si odpočinout." Po žebříku vylezl na postel, kde si spokojeně lehnul a jen poslouchal, co Lily dělá.

„Jak jsi věděl, že jsi tam spáchal sebevraždu?" zeptala se po chvíli ticha zvědavě.

„Měl jsem o tebe strach, takže jsem se ti tak trochu vkradl do mysli. Přiznávám, že je to nezákonné, ale Petr mi to povolil, takže jsem to prožíval s tebou. Úplně všechno a nevěřím, že by se ti tohle odehrávalo v hlavě jen tak. Musel v tom mít někdo prsty a nejspíš to byl Adrian." Jeho hlas se rozléhal po celé místnosti.

„Dimitrij je Christian, že?" uslyšela povzdech.

„Ano, Christian se nyní jmenuje Dimitrij. Nemohl jsem ho zabít, nedokázal bych to. Ani vědět, že kvůli mně zemřel. Je žák u víl, které mu sebraly všechny vzpomínky. Myslí si, že tam žije celý život, nikdy nebyl mimo vesnici. Protože si nepamatuje všechno, na něco víly zapomněly, probudil se v nemocnici, s obvazem na hlavě. Řekly, že měl otřes mozku, když jsme lezli na skálu. Doufám, že nic netuší. Kdyby ho někdo oslovil jeho jménem, nebo by mu vyprávěl o tom, co udělal, nejspíš by si vzpomněl." Lily nevěděla, co říct. Čekala, že jí všechno popře, ale začal vyprávět i to, co zřejmě nechtěl. „Lily, mám návrh." Promluvil. Postel se zatřásla, jak pomalu slézal dolů. „Moje matka nesouhlasí, abych se s tebou bavil, bojí se tě. Potom zjistila, že se není čeho bát. Ale stále tě nemá ráda a nechce, abych s tebou chodil, nebo něco takového. Chci být tvůj kamarád. Nechci trčet doma a přemýšlet, kde byla chyba. Vymýšlet, jak bych mohl obejít zákony, abych mohl být s tebou, a upřímně už mě to nebaví. Navíc ty máš Daniela." Klečel vedle její postele.

„Nejlepší kamarádi?" zeptala se pro jistotu. Po tváři se mu rozlil úsměv.

„Nejlepší." Souhlasil Štefan. Rozzářila se jako sluníčko a objala ho ještě jednou. Nakonec ho stáhla do postele. Váleli se tam smíchy, jako kdyby se zbláznili.

Po deseti minutách uklidňování a propukání v hlasitý smích se Lily zeptala. Štefan si pomyslel, že jí snad nikdy nedojdou otázky.

„Odejdeš? Nebo sem budeš zase chodit?"

„Nebudu. Ale tajně tě navštívím. Třeba si nechám narůst vousy. To je nápad." Oba se zase rozesmáli. Praštila ho polštářem po hlavě.

„To je hroznej nápad." Uraženě se na ni zamračil. Vytrhl jí polštář z rukou a odhodil ho daleko do kouta.

„Proč? Myslíš, že by mi to neslušelo?" přikývla, protože neměla polštář, hodila mu na hlavu peřinu a rozběhla se pryč, aby ji nechytil. Chňapl ji za ruku a shodit na sebe. Spadli z postele a zase se rozesmáli. Lily čekala, že se ozve odkašlání, otevření dveří nebo něco podobného, co by tuto chvíli zkazilo, ale naštěstí nikdo nepřišel.

„Nemyslela jsem si, že je s tebou taková sranda. Vždy jsi byl hrozně vážný a teď na mě ležíš." Snažil se už nesmát, dusil se, ale vydržel to. Vstal a pomohl i jí na nohy.

„Muselo to vypadat hodně divně." Zčervenaly mu tváře. Ustlal peřinu a sledoval Lily, jak se natahuje pro mikinu.

„Určitě jo." Jakmile k němu došla, strčila do něj ramenem. Gumičkou, kterou našla v kapse, si svázala vlasy do culíku. Zjistila, že se na ni pořád kouká. „Máš nějaký problém?" zvedla obočí, aby dala najevo, že ji to opravdu zajímá.

„Problém? Až na to, že jsem pitomec a moje nejlepší kamarádka je nejhezčí holka na škole, tak žádny problém nemám." teď zčervenala ona. Ztichl a šel po chodbě k Petrovu kabinetu. Lily ho nemusela sledovat, ale mohl s ní strávit ještě chvíli.

Došel ke kabinetu, rozloučil se s ní a vklouzl dovnitř.

Tenhle konec je lepší? Druhý byl lepší?