Kdo jsem?

1.kapitola

Řeknu vám, co se stalo.

Mívala jsem nejlepšího kamaráda.
A ano, mívala.
Ikdyž jsem ho měla ráda, možná trošku víc a myslím, že na tom byl podobně.

Jednou jsme se rozhodli, že se projedem na vyhlídku autem.

Je to naše, teda bylo to naše oblíbené místo, kde jsme seděli v autě a dívali se na krajinu.

Pak se ale stalo to, na co jsme čekali.
Chtěla jsem mu konečně říct, co k němu cítím ale poslední, co si vybavuju bylo..

,, Víš, Báro, nevím, jak ti to mám říct, ale už dlouho...."

A to bylo celé.

Narazilo do nás auto a my jsme skončili převrácený na střeše.

A tuhle větu mi přesně řekli v nemocnici.

A teď do reality.

,, Slečno, halo?" Promluvil na mě doktor.

,, A-Ano?" Zakoktala jsem.

,, Už jste na tom lépe, tak Vás odpojíme od přístroje. Teď to trochu štípne."

Trochu jsem sykla.
Vytáhl ze mě jehlu, která vedla k nějaké vodě? Nevím, co to je.

,, A c-co se mnou je?"

,, Máte otřes mozku, tak si Vás tu ještě necháme a máte zlomenou ruku."

,, Koukám a kde je můj přítel? Byl se mnou při nehodě."

,, Ten je vedle na pokoji, ale utrpěl vážnější zranění a hlavně mi musíte říct, kdy ho budete chtít navštívit. Dnes Vám to ještě nedovolím, za chvíli sem za vámi přijde sestřička a ta se o Vás postará. Tak zatím nashledanou, slečno."

,, Počkejte a ví moje rodina, že jsem tu?!"

,, Podle toho, co jsem slyšel od sestry, tak do vteřinky tu budou."

A už byl pryč.

Aspoň tu chvíli bych se vám mohla představit.

Jsem Bára a je mi 18.
Ale spousta lidí mě zná pod jménem Ladygirl, já vím divné jméno, ale lidem se líbí.
A konečně se dostanu k tomu, kdo je můj nejlepší kamarád.

Jmenuje se Honza, ale každý ho zná pod jménem MenT.

Známe se od školky a na základce jsme až do devítky seděli spolu.
Ale ikdyž každý odešel na jinou střední, snažili jsme se furt vídat.

Proč se tohle stalo zrovna nám?

,, Beruško moje, konečně jsi vzhůru!"

,, Ahoj mami. Já jsem spala?"

,, Spala si 2 dny. Moc jsme se o tebe báli."

,, Já se taky teď bojím o Honzu."

Mamce se najednou objevil v obličeji smutek a v očích útěcha.
Dokonce i můj bratr, který stál u dveří se díval do země, ale všimla jsem si smutného výrazu.

,, No, ať se děje, co se děje, nezapomeň, že my jsme tady s tebou, jo?"

,, O to se neboj."

V tom vešla do pokoje sestřička a brácha na ní začal házet oči.

Bohužel už museli jít, ale byla jsem ráda, že aspoň na chvíli tu semnou byli.