Kdo jsem?

6.kapitola

Po asi nudné hodinové pauze jsme se vrátili ke hře, ale zvonil mi mobil, tak jsme to přerušili.

,, Halo?"

,, Ahojky, tak co děláš?" Ozval se Petr z druhé strany telefonu.

,, Hraju s Lukášem na Xboxu."

,, No jo, vy závisláci. Pozdravuj ho."

,, Luky, mám tě pozdravovat." Řekla jsem směrem k bráškovi.

,, Taky ho pozdravuj a zeptej se ho, kdy se staví." Odpověděl mi a dál se snažil uhýbat překážkám.

,, Mám se tě zeptat, kdy se stavíš." Mluvila jsem zase na Petra.

,, Teďkon asi ne, ale potřebuju ti něco říct. Ale zas potřebuju, aby si šla někam.. No.. Kde tě mamka s Lukym neuslyší."

Bingo!
Nevím, proč to chce, ale vím, kam a není to daleko.

,, Dobře, dám si boty a hned jdu."

Boty za sekundu dané a vyrazila jsem na kopec.

,, Hele, jdu jen po vyšlapané cestičce, kterou jsem já a Honza vyšlapali." Vysětlovala jsem svoji udýchanost Petrovi.

,, Ale stejnak dýcháš strašně hlasitě."

,, Víš, že se tam dá dostat jen autem, ale jen když vyjedeš ze silnice a to se nedoporučuje."

,, Takže ty a Honza jste tam byli přes zákaz, jo?"

,, Trochu jo."

Vyšla jsem nahoru a sedla si na moje místečko.

,, Tak povídej."

,, No, víš, tak nějak mi volal Honza."

,, No?"

,, Ptal se, kde bydlíš."

,, No, a neřekl si mu to!"

,, Řekl jsem, že bydlíš v Praze a to je pravda."

,, A kvůli tomuhle jsem šlapala ten kopec!"

,, No, ptal se mě, jestli se mu nevyhýbáš."

Honzův pohled:

Proč jsem tak smutný?!

Nevím, kam jdu, ale je to kopec.
Vyšel jsem na něj a připadalo mi to, jakoby bych to tu znal.

Viděl jsem vzpomínku, kde jsem zas byl malý a seděl jsem s tou dívkou tady a koukali na město.

Slyšel jsem hlas, ale i tlumený druhý.

Schoval jsem se do křoví, abych mohl pozorovat člověka, který telefonoval.

Bára!
A hádám mluvila s Petrem.
Ale jak věděla o tomhle místě. O tom vím jenom já a asi ta holka.

,, Co jsi mu řekl?... Doufám, že už je v pořádku... Žádné? Vůbec žádné... Sakra, Petře, řekla jsem ti je to pro jeho dobro. N-Nechci mu ublížit."

Dala si ho nahlas.
Lehla si a brečela. Nevím, ale mám nutkání k ní běžet a obejmout jí a utěšit.

,, Báro, chápu tě, ale jednou na to příde." Utěšoval jí Petr.

,, Pššt."

Postavila se a mobil vzala do ruky.
Stála čelem přímo ke mně asi mě viděla.