Claire Warneyová- Prozření

20.kapitola

Sedmadvacátého prosince jsme dorazili do Westwoodovic sídla. Cítila jsem, jak v Oliverovi narůstají otázky. Vyskočil z auta, třískl s dveřmi a běžel do domu.

Byly jsme mu v patách. Gabriela seděla v semišovém županu u krbu a popíjela čaj. Musím s tebou mluvit matko. Olivere, už máte nějaké zprávy o Vanesse ? Madam, mám nové záznamy z bezpečnostních kamer letiště. O tom teď mluvit nebudeme matko! Budeme mluvit o Vás třech. O kom? O tobě otci a Maryii Trotské.

Poprvé v životě jsem u sebevědomé Gabriely Trotské v očích uviděla strach. Chlapče, hlouposti budeme řešit potom, teď je hlavní tvá sestra. Ne! Vanessu najdeme, ale tohle nám může pomoct. Je pravda, že mám nevlastního bratra a otec spal s Maryiou Trotskou? Gabriela vstala a začala až hystericky křičet. Co jsem podle tebe měla dělat ?! Bylo mi hned jasné, že tvůj otec už tenkrát po té francouzské služební cestě miluje jinou. Když jsme byli na oné večeři bilo to do očí. Došlo mi, že by stačilo dozvědět se, že s ní má syna. Toho malého bastarda a opustí mě. Mě i tebe. Musela jsem jednat. Naštěstí naše rodina má vcelku dobré vztahy již několik generací s tou druhou. Odklidila jsem ji z cesty. Pár let potom, když ti bylo patnáct a válka skončila a rozmáhal se klid tvůj otec nezahálel a začal se v tom šťourat. Byl chytrý. Přišel na to brzy. No a potom přišla ta autonehoda a zemřel. Gabriela pohodila hořký úsměv a dodala. Chtěla jsem tě jenom chránit. Ty jsi zabila otce i Maryiu Trotskou? Ano. Zamrazilo mi v zádech. Cítila jsem stoupající vlnu emocí v Oliverově tváři.

Uchopila jsem ho za paži a odtáhla z místnosti. Olivere uklidni se, já vím, že to bolí, ale musíš to vydržet rozumíš? Jde tady o Vanessu. Claire, ale ona ho zabila, jak mohla. Plakal. Nedokázal to v sobě zadržet. Jeho bolest dlouhých osm let se ničil smrtí otce. K tomu jsem ho musela opustit i já. On to věděl a proto to bolelo ještě víc. Uvědomění, že přijde i o mě. I kvůli špatnému ovzduší mezi matkou a synem jsme se všichni opět sešli o Iriny, které právě přišly záznamy z letiště. Vanessa seděla uprostřed letištní haly vedle Rebečiny kabelky spolu se svými hračkami. Kolem procházelo spousta lidí. Když jsme si záznam pouštěli poněkolikáté všimla jsem si, že kolem jejího sedadla prošel asi třikrát jeden a ten samý muž. Zastav to, zavelela jsem Irině. Stopla to. Přibliž mi obličej tohohle chlapa. Irina několikrát klepla do klávesnice a zadala patřičné kódy. Obličej, který se na obrazovce počítače rozmlžil mě a ostatní osoby v místnosti složil do kolen. Na monitoru se přiblížila tvář Eliota.

Okamžitě jsem popadla telefon a zavolala Larise. Po dvou vyzváněních se ozvalo povědomé: Haló. Ahoj Lariso, mohli by jsme přijet? Larisa byla zaskočená, ale okamžitě vykoktala kladnou odpověď. Díky a zavěsila jsem.

Tohle byla moje cesta, uvědomila jsem si v duchu.

Irina mě pověřila, abych sehnala letenky. Došlo mi, co musím udělat. Koupila jsem si jednu letenku na druhou v noci přímý let s tím, že u Larisy budu v deset ráno a Oliveri, Rebece a Irině jsem koupila na let ve třináct dvacet. Samozřejmě, že jsem koupila čtyři letenky, abych nevzbuzovala podezření. V noci jsem si sbalila, vzala Oliverovo BMV a odjela na letiště. Předtím jsem Oliverovi napsala krátký dopis.

Olivere,

Promiň mi to,co jsem udělala. Tohle je můj boj, nebo to tak, alespoň cítím. Přivedu Van domů, ale nehledej mě a nesnaž se mě chránit, zůstaň s Irinou a nevystavuj se nebezpečí, to bych si neodpustila. Do smrti.

S láskou C.

Na letišti ke kterému jsem jela celkem dlouho mi nezbývalo moc času takže jsem hned nastoupila. Usnula. Později mě probudila laskavá letuška s oznámením, že už jsme na místě. Na letišti jsem měla již přistavené auto. Naházela jsem do něj kufry a vyrazila na bezmála tří hodinovou cestu do osamělého lesního domu. Když jsem na místo dojela bylo tu podivné ticho.