Claire Warneyová- Prozření

21.kapitola

Empírový dům se rozkládal na obrovském pozemku, kde se trůnila mramorová kašna a krásná zahrada. Bohužel bylo třetího ledna, ale vsadila bych se, že v létě je to tady nádhera pomyslela jsem si. Jo to tedy je. Otočila jsem se. Stál tam Michail.

Mohlo to tu celé být tvoje. Tahle krása po matce. Mohlo to být naše. Mít spousty dětí. Vychovávat je spolu v tomhle krásném sídle, jako má matka mě. Ty, ukázal na mě prstem. Jsi to všechno zahodila. Proč? Protože přišel neodolatelný pan Westwood, co ? Všimla jsi si zlato, jak tenká je hranice mezi láskou a nenávistí? Proto ti dám šanci, zůstaň se mnou a nic se ti nestane. Vyřešíme to s tím malým parchantem a odejdeme. Jsem jeden z nejbohatších . Nemáš se čeho bát. Šedé oči se mu zablýskly přesvědčením, že to přijmu. Michaile, polkla jsem já nemůžu, promiň. Nikdy jsem tě nemilovala. Chtěla jsem, věř mi, ale přišel jsi příliš brzo, potom, co jsem ztratila Williama. Nikdy to nebyla láska, z mé strany, ne. Jak chceš vybrala jsi si sama.

Michaile! Ne tolik vášně. Otočila jsem po hlase, u vchodových dveří stál Eliot. Přiveď ji sem. Michail mě chytil za paži a táhl ke dveřím. Když proti němu teď zaútočím Eliot mě jednoduše sejme kouzlem. Pokorně jsme došli až ke dveřím.

Eliot se mezitím ztratil v útrobách domu a my jsme proto pokračovali za ním. Dům byl prosvětlený a otevřený. Do tváře mi skrz okna občas zapátraly paprsky oslepujícího, ale ne hřejícího zimního slunce.

Sestoupili jsme po kamenných schodech na které jsme nastoupili až někde vzadu v domě. Schody byly poměrně dlouhé proto sestup trval několik delších minut. Dveře do kterých jsme vešli byli otevřené, vešli jsme do nich. Do sklepení.

Claire! Vanesso. Dívka sedící v koutě ke mně přiběhla a objala můj pas. Pomoz mi, je mi zima a mám hlad zašeptala. To bude dobré, Michailův stisk trochu povolil a já se k dívce sehnula a objala ji. Neboj se to bude dobré. Dívka začala plakat a tiskla se ke Claire. No, tak.

Stiskla jsem ji, jednou rukou vytáhla nůž, který jsem měla vepředu na opasku a druhou stranou se otočila k Michailovi a bodla mu ho do nohy. Ten zařval a spadl k zemi.

Popadla jsem Vanessu zabouchla dveře a vyběhla schody. Dostaly jsme se až do obývacího pokoje, kde, ale seděl na gauči Eliot a pobaveně nás sledoval.

Zastavila jsem se a Vanessa málem spadla, když do mě narazila. Claire Warneyová. Tak konečně vidíš, mou pravou tvář, místo milujícího manžela a otce, co? Proč ? Jediná otázka, kterou jsem byla schopna vypustit z úst. Víš, mě o tebe nikdy moc nešlo. Do plánu jsi se přestala hodit, jakmile tě přiřadili k Westwoodovi, byla jsi příliš dobrá na to, abys byla neškodná. Proto jsem se spojil s Michailem, který chtěl svou matku pomstít taky a k tomu ještě dostat tebe, jako trofej. Jenomže ten hlupák se do tebe doopravdy zamiloval, až z toho zešílel. Bohužel o tebe ukázal na Vanessu mi jde pořád. Ta stará svině musí v životě ztratit, alespoň dceru, když mě vzala sestru a milující matku.

Vanessu jsem zastrčila za sebe, abych uvolnila obě ruce. Nesnaž se bojovat dítě. Jsem starší a mocnější. Jsem mág. Navíc čisté krve, nesmíš na mě zaútočit, podrobuješ se mi. Jsi nízká rasa. Jsi na omylu Eliote jsem dimidium animae. Napůl Mág,napůl čarodějka. Kříženec. O to víc mě mrzí, že musíš zemřít.

Co Larisa? Vaše děti? Proč tohle všechno zahazuješ. Jeho tvář se zkřiví. Teď, když už jsi de facto mrtvá ti to mohu říct, Larisa. To mě mrzí nejvíc. Ji jsem miloval. Byla mírná, hodná a krásná, jako všichni Alexejevovi. Miloval jsem ji opravdu, ale tohle všechno stálo za to obětovat ji. Její smrt, ano budu si to vyčítat dokud nezemřu, ale oni ukázal na Vanessu, by jí ublížili, určitě. Stejně by nepřežila. Nevěděla jsem, zda-li dělám dobře, ale vykřikla jsem to: Larisa žije Eliote, zachránila jsem ji. Eliot si mě zaujatě prohlížel a hledal něco, co by prozradilo mou lež, jenže nic takového nebylo.

Mlčel.

To už je stejně jedno. Hbitě vstal a řekl je konec Claire. Napřáhl ruce a začal metat kouzla. Já si vytvořila silný štít, jako tehdy na Cantersborow. Štít blokoval několik kouzel, které se skrz něj chtěly prodrat. Jak postupně povoloval uvědomila jsem si, že musím začít bojovat. Vzájemně jsme po sobě metali kouzla, zaklínadla a kletby. Štíty a vzdušné zbraně. Síly byly vyrovnané.

Ozval se hlas a všechno to ustalo. Claire se otočila. Stál tam Michail a držel Vanesse u hlavy zbraň. Vzdej se Clary, nemá to cenu. V ten moment mi z rukou zmizela zbraň a já poodstoupila. Zazněl výstřel. Michal se sesunul k zemi.

Podívala jsem se na směr výstřelu. Stála tam Irina. Za ní Oliver. Dívka se rozběhla k bratru. Eliote Laroussi vzdejte se, prohlásila Irina majestátně. Ty si myslíš, že tě budu poslouchat, jako Jonathan? Irina nezměnila svůj neutrální výraz. Dobře tedy.

Vypálila první kouzlo, Přidala jsem se k ní, ale uvědomovala si, že Irina už není tak silná, jako kdyby jí bylo dvacet, ale i tak bojovala vskutku svědomitě. Nadechla jsem. Nashromáždila jsem kolem sebe životní energii. Musím mu přidat věk, aby byl starší a slabší. Nahromadila jsem onu energie a vypálila ji směrem k Eliotovi, světlo bylo vskutku silné. Jakmile trochu ustoupila Eliotovi měl několik vrásek, prošedivělé vlasy a mohla jsem mu přidat takových deset patnáct let. Nyní byl starší zhruba, jako Irina.

Co jsi to provedla ?! Eliot si přejel po tváři a začal panikařit. Byl oslaben. Irina se sesula k zemi protože ji zasáhlo omračující kouzlo. Zůstala jsem jenom já. Bylo to jednodušší, poslední kouzlo, které jsem na něj poslala ho paralyzovalo, jako kdyby bez pomocí vody zmrzl. Přiblížila jsem se k němu zezadu a zlomila mu vaz. Sesunula se k zemi a plakala. Je konec.

Oliver poslal sestru za Rebekou a rozběhl se ke mně. Claire, nic neříkej, přiložila jsem mu ukazováček na ústa a on zmlkl. Objala jsem ho.

V tu chvíli jsem to, ale uviděla. Michail se probral a vytasil vzhůru onu zbraň, kterou následně namířil na Oliverovi záda. Strhla jsem ho k zemi a kulka zasvištěla. Vykřikla jsem. Rebeka přiskočila k Michailovi. Uhodila ho do tváře,on znovu upadl do bezvědomí a ona mu zbraň sebrala.

Já se svezla na zem.

Oliver mě zachytil, abych nespadla úplně na holou zem. Rebeka probrala Irinu a odvedli Vanessu. Byli jsme sami. V onom krásném empírovém domě. Usmála jsem se. Každé gesto ze mě vysávalo život a já to cítila. Oliver plakal. Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho tváře. Uzdravím tě, Claire. Mám magii života. Ne, řekla jsem tiše. Je pozdě. Miluji tě Olivere, vždycky tomu tak bylo. I přes paralyzující bolest v mých zádech jsem se zvedla a políbila ho. Poslední výdech a já zavřela oči.

Muž ještě několik minut držel Clařino tělo. Ona už nemluvila, nebojovala ani se neusmívala.

Odešla.