Claire Warneyová- Prozření

13.kapitola

Vždycky jsem myslela, že to největší peklo mého života skončilo smrtí mé lásky, zavražděním prvního mortaga a potom mě obřad přiřadí ke klukovi, který mě miluje a já jeho asi taky. Ne, mě dal osud pravděpodobně cejch jehož hlavními souřadnicemi je nepřátelství štěstí a doživotní smůla.

Když se ona bílá světlice pevně uvelebila nad hlavou Olivera Westwooda čekala jsem, že s sebou cuknu probudím se a uvědomím si, že ležím na posteli v Cantersborow, kdy se nademnou střádají plány zlého brášky mé největší lásky a jeho služky. Bohužel, takový happy end se nekonal. Jakmile ochromený hlasatel vyřkl tento los v celém sále se rozhostilo ticho. Velká část obecenstva věděla o tom, že jsem měla s Oliverem Westwoodem několik potyček a nepříjemností. Zhluboka jsem se nadechla zvedla hlavu a stoupla si vedle něj. Vedle mága, kterého mám chránit. Na svých zádech jsem cítila soucitné pohledy, překvapené pohledy, či pohledy říkající, když ho nezabije mortag tak to udělá ona. Poprvé jsem si prohlédla jeho tvář. Zmizel z ní onen plášť arogance a zračil se tam pohled udivenosti a zkoumání. Zbytek obřadu jsem zasklila a přemítala si svou budoucnost. Celý život mít za zadkem tohohle kreténa ? Později, kdy skončila oficiální část jsem zaregistrovala, že Michaila přiřadili k Liamovi. Dobrá volba, pomyslela jsem si. Zato Westwoodovi kumpány dostala Nina, Matvei a Christian.

Jakmile započala volná zábava odešla jsem ze sálu. Oficiální setkání s rodinami bude až zítra večer. Doteď můžeme strávit volný čas sami zvoleným programem. Šla jsem do parku, kde bylo ono vytoužené ticho. Od kostela a stanů se linula radost a povyk hostů, kteří oslavovali obřad. Po dlouhé době jsem se rozplakala. Byla jsem zoufalá. Jsou všichni Westwoodovi tak odporní, jako tenhle. Kolik mu je? Studuje? Bydlí sám, nebo s rodinou? Já to nevěděla. Nechtěla jsem to vědět. Křoví, které lemovalo příchozí cestu zašustilo a objevila se Dorneyová. Přisedla si ke mně a nedbala ani pomačkané sukně. Claire, je mi to líto. Položila ruku na mé rameno. Já Olivera Westwooda znám. Přátelím se s jeho matkou Gabrielou. Věř mi, nebude to tak hrozné, jak myslíš. Navíc, obřad ti ho nepřipasoval, proto, aby tě potrápil, ale nikdo z nás netuší, jaká budoucnost je nám uložena. Třeba tvou budoucností není pan Trotský, nebo taky ano. Ale to nezjistíš, dokud se nesmíříš s tímhle faktem. Dorneyová se zvedla a opět zmizela. Bezcílně jsem zírala do jezírka. Trvalo mi dlouho najít fyzickou sílu zvednout se ze studené lavičky a vrátit se ke stanům. Tady běžela zábava v plném proudu. Hned u třetího stolku jsem viděla postávající Larisu. Vydala jsem se za ní, když jsem k ní přistoupila tak mě objala a pošeptala mi, jak ji to mrzí. Zoya je fajn, prohlásila jsem rozhodně. Ano, to je. Je velmi rázná, ale má dobré srdce. Claire, Larisa mě chytla za ruku a podívala se mi hluboko do očí. Michaila to zničí. Tohle všechno. Už tak mu dává zabrat, aby měl kontrolu nad svým darem a ne dar nad ním. Tohle pro něj byla krutá rána. Ty za to nemůžeš neboj, ale on tě potřebuje. Jestli můžeš doprovodíš mě do mé vily? Počkej, ty nebydlíš v areále? Ne, nebydlím s Eliotem máme asi čtyřicet kilometrů odsud dům, proč tedy bydlet tady, ne? Mám tu auto. Eliot pro tebe nepřijede? Ne, je na školení v New Jersey. Přijede po zítří. Claire, ještě jedna věc, bydlí s námi Michail. Jo, s tím jsem počítala, protože jsem ho tady vůbec nevídala. Najdu ještě Zoyu a můžeme odjet. Promluvím s vedením, abys u nás mohla do zítra přespat, platí ? To by bylo skvělé. Pomohla jsem Zoye s kufry do auta a Larise nastoupit. Seděla jsem s ní na zadním sedadle, Michail a Zoya seděli v předu. Michail řídil. Docela jsem mu záviděla, ale musela jsem si ještě počkat, nebo ne? Co, když Westwood bydlí ve státě, kde mohu mít řidičák dřív? Larisa v autě usnula, tak jsem ji přikryla dekou a pozorovala stromy a louky, které jsme míjeli.

Asi za hodinu a půl jsme dojeli k útulnému domu, který měl dvě patra. Velkou zahradu s bazénem. Musím se přiznat, že něco takového jsem k Larise tipovala. Chtěla být šťastná a k tomu jí stačil krásný rodiný dům, Eliot a miminko. Probudila jsem Larisu ta z kabelky vytáhla klíče. Otevřela vstupní dveře a octli jsme se v obrovském obývacím pokoji, který byl spojený s kuchyní a jídelním stolem, který v proskleném výklenku zaujímal středobod této velké místnosti. Oranžovo hnědý obývací pokoj vyloženě vyzařoval teplem a bezpečím. Kuchyně byla ze světlého dřeva a měla limetkovou výmalbu. Po širokých dřevěných schodech jsme pokračovali do druhého patra. Byla tam chodba po jejíchž stranách bylo šest dveří. Tři na pravo, tři nalevo. Po levé straně byla Larisina a Eliotova ložnice. Příjemně vyhlížející tmavomodrý pokoj s bílým nábytkem získával tématický kontrast. Vedle šatny byla součástí pokoje koupelna s vanou. Přimo z pokoje vedly dveře do druhého, byl to pokoj vymalovaný světlou barvou, připomínala odlesk zlata, či másla. Byla tu bílá kolébka, poličky a spoustu hraček, ve skříňce byly hory balíků s plenkami a oblečení, půl skříňky tvořilo dívčí a druhou polovinu chlapecké oblečení. Dětský pokoj. Poslední pokoj v řadě byl Michailův tam jsme jenom prošli povšimla jsem si pouze hnědých zdí a modrého povlečení. Na druhé straně byl pokoj pro Zoyu. Přímo naproti Jejich ložnici. S ním také sousedila koupelna a vedle knihovna a pracovna zároveň. Zoya se šla ubytovat a Larisa mi rozestlala druhou polovinu své manželské postele.

Probudili mě neklidné pohyby jejího těla. Po chvíli se probudila i Larisa. Bleskurychle rozsvítila lampičku. Panebože, já rodím. Musíme zavolat do nemocnice, ne, ne to nestihneme. Nejblizší nemocnice je odsud stodevadesát kilometrů. Termín jsem měla až za týden. Vyskočila jsem z postele a probudila Zoyu s Michailem. I přesto jsem zavolala do nemocnice. Stáhla jsem z velkého jídelního stolu ubrus a sklenice. Podle Larisiných pokynů jsme přinesli deky, prostěradla, polštáře a teplou vodu.

Larisa byla spocená a křičela. Zoya přiběhla a informovala, že zavolala Eliotovi. Počkejte, máma je doktorka zavolám jí řekla Zoya a vytočila telefoní číslo. Michail držel Larissu za ruku a odhrnoval jí slepené černé vlasy ze tváře. Za pomoci Zoyiny matky Anji jsme to po šesti hodinách dokázali. Larisa byla vyčerpaná.. Gratuluji sestřenko. Je to krásná holka. Počkejte, panebože vždyť jsou tam dvojčata vykřikla Zoya. Za dvacet minut měla Larissa dvě děti. Kluka a holku. Přikryla jsem ji čistou teplou dekou, učesala vlasy a Larisa vyčerpáním usnula. Společnými silami jsme umyli děti a uložili je do postýlek.

Pozdě v noci nad ránem dorazila sanitka po prohlédnutí dětí a matky, která to absolvovala v polospánku nám dali akorát listiny, na jména a odjeli. Okolo desáté ráno přiletěl i Eliot. Larisa se mezitím už probudila a měla děti u sebe. S Elitotem byli v ložnici asi do půl druhé, kdy z hotelu zavolali a zažádali můj návrat. Poslali pro mě auto, já se rozloučila s malou Sophie a Eliotem. Hrdí rodiče mě šli vyprovodit ke dveřím. Na auto se mnou čekal Michail. Tak takhle to skončí? Jak? Zmizíš mi ze života, ale Michaile, víš, že to takhle vůbec být nemusí. I já budu mít někdy volno. Tohle byly poslední slova, co mi Michail řekl. Zmizel v domě a já ještě dobrou půl hodinu čekala na auto. Sama.