JAK TO BYLO DÁL? - Harry Potter a Ginny Weasley

1. Konečně spolu

Harry ani nevěděl, jak se dostal z Ředitelské pracovny, věděl jen, že na světě neexistuje nic jiného, než on a jeho postel s nebesy v Nebelvírské věži, do které mířil. Nevšímal si zborcených zdí, neskutečného nepořádku, jenž panoval všude kolem, ani hlasitého ruchu plynoucího z Velké síně.

Nohy ho vedly a samy od sebe přeskakovaly vše, co mu bránilo v cestě. Hlavou mu proplouvaly myšlenky na pohodlný polštář a velkou hebkou peřinu, do které se chystal zabalit a zůstat v ní minimálně do příštího rána. Myšlenky nad tím, jak klidně bude spát a nebudou ho pronásledovat obavy nad tím, koho Voldemort zabil a kde se skrývá další viteál. Nebude se muset strachovat o všechny své přátele a o Ginny... Ginny... Ginny...

Prudce se zastavil a dál potichu opakoval její jméno, když v tom by si nejraději dal ránu, a to pořádnou. Jak na ni mohl zapomenout? Jak to, že se za ní nešel okamžitě podívat?

Rázem byla všechna jeho únava pryč. Rozhlédl se, aby zjistil kde vlastně je, a udivilo ho, kam až se za tak krátkou dobu dostal. Před ním ležel prázdný rám obrazu a hned kousek za ním zel ve zdi prázdný otvor velký akorát tak, aby jím prolezl člověk.
Stál a dál zíral na to, co zbylo z nebelvírské společenské místnosti. Nemohl uvěřit, že z pokoje, kde dříve strávil tolik času, se stala pouhá ruina.

I kdyby se chtěl dostat dovnitř, nevěděl, jestli by se mu ti podařilo, protože hned za tím, co zbylo ze vchodu, byla obrovská hromada všeho možného.

Teď už mu ale o to, jak se probojovat ke své posteli, která se stejně nejspíš povalovala někde úplně jinde než měla a která byla určitě rozlámaná na kusy, nešlo.

Zaslechl totiž po pravé straně kroky. Zvědavě se otočil a spatřil dívku kráčející směrem k němu. Na mnoha místech měla roztrhlý hábit a její vlasy byly zacuchané a slepené krví tak, že byla sotva vidět jejich pravá barva. Harry ovšem postřehl, že je to rudá. Jediný dívka s touto barvou vlasů, kterou znal, byla Ginny. Zhluboka dýchal, a koukal na ni, když v tom zvedla hlavu. Oba zalapali po dechu.

„Harry!" Zašeptala nevěřícně.

„Ginny!" Řekl tiše ve stejnou chvíli.

Bez hnutí si hleděli do očí. Najednou se jako na povel oba rozběhli proti sobě a padli si do náruče. Dlouze se políbili a Harry se snažil vynahradit Ginny všechno, o co za celou dobu, kdy se neviděli, přišli. Tiskl se k ní stejně, jako ona k němu a nevnímal, kolik času od chvíle, kdy se setkali uběhlo. Nebylo to důležité. Jediné, co si přál bylo, aby se od Ginny už nikdy nevzdálil a aby jejich polibek nikdy neskončil.

Byli k sobě přilepení jako ve snu a ani jednomu se nechtělo věřit, že to sen není.