JAK TO BYLO DÁL? - Harry Potter a Ginny Weasley

7. Nápad

Harry se až divil, jak moc si malého Teddyho oblíbil. Chodil za ním téměř každý den a Ginny, která ho ráda doprovázela se k němu chovala jako k vlastnímu synovi. Těžko říct, zda byla Andromeda z jejich návštěv také nadšená, své city však nedávala najevo a Harry si byl jistý, že chvilka kdy si od svého vnuka může odpočinout jí rozhodně neuškodí.

Nosil mu všelijaké hračky a Teddy ho začal brát jako naprostou samozřejmost - dny kdy nepřišel prý častěji brečel a neměl tak veselou náladu.

Utekly dva týdny a všichni Weasleyovi kromě Billa se i s Harrym vrátili do Doupěte. Místa tam sice bylo méně, ale nikdo si nestěžoval, neboť to tam bylo útulné a příjemné.

Odpoledne většinou trávil venku s Ginny anebo hráli s Ronem, Hermionou a Georgem famfrpál. Harry sice neměl svůj Kulový blesk a Fredův starý zameták létal naprosto příšerně, neměl však na vybranou a alespoň se pobavil nad svým nyní dost mizerným výkonem.

Byl právě poslední den května a s Ginny seděl v trávě u lesa kousek za Vydrníkem svatého Drába. Zády byli opření o kmen rozložitého buku.

„Vyprávěj mi ještě o tom jak jste získali ten pohárek z trezoru u Gringottů," škemrala rudovláska a Harry, který si byl jistý že to už musí umět nazpaměť se dal znovu do vyprávění. Ginny ho nepřerušovala, pouze občas tiše zavýskla když řekl něco obzvlášť zajímavého. Dovyprávěl a zlehka ji políbil do vlasů. Podívala se mu do očí.

„To je tak neuvěřitelné... Kdybych to neslyšela od tebe, myslela bych že je to jen výmysl," vydechla.

Harrymu její lichocení bylo příjemné, stále ho však trápila jedna věc.

„Ginny, hodláš se příští rok vrátit do Bradavic?" vyklopil ze sebe. Otočila k němu hlavu.

„Samozřejmě že ne," odpověděla.

,,Copak myslíš, že po roce čekání na tebe bych vydržela ještě další? Za pár měsíců budu plnoletá a OVCE už nebudu potřebovat. Mamka s tím sice smířená není ale zrovna ona, která ze školy s taťkou utekla mi v tomhle nezabrání," dořekla a v Harrym se vzdmula obrovská vlna spokojenosti.

„Notak, jen kvůli mně odcházet nemusíš," namítl.

„Ale já chci," mínila rozhodně a pak se zasmála.

„Je na tobě vidět že ty taky."

Chvilku si koukali do očí než to Harry vzdal.

„Dobře, vyhrála jsi," uznal a Ginny si o něj znovu opřela hlavu.

„Mám tě tak strašně ráda," pronesla než ho dlouze políbila.

„Děláš si srandu?" ptal se Ron nevěřícně. „Je červen a ty už rešíš co jí dát k narozeninám? Já ti s tim fakt neporadim, ale dneska bych to neřešil. Koukni jak je venku hezky. Nechceš si jít třeba zahrát famfrpál?" nabízel. Harry ho chytl za ramena a zatřásl s ním.

„Prosím, nemůžeš se konečně na minutu zamyslet a říct něco, co bych jí mohl dát?" byl už zoufalý.

„Slibuju že pak o tom neřeknu ani slovo," snažil se přemluvit poněkud otráveného Rona.

„Dobře," ustoupil jeho nejlepší kamarád.

„Jestli vim správně, tak jediná věc kterou si kdy hodně přála a naši ji to nepovolili byl pes, stačí?" chtěl se už osvobodit.

Harry jen němě zakýval hlavou. Se psy neměl žádné zkušenosti, až na buldoka tety Marge, což opravdu nebyla zrovna příjemná vzpomínka. A i kdyby psa sehnal, těžko by ho mohl přinést k Weasleyovým bez jejich sohlasu. Bude se nejspíš muset poradit s Hermionou, v tu chvíli ho ovšem něco napadlo. Trhl sebou, když si uvědomil co všechno bude muset zařídit.

„Nejdříve se půjdu se podívat ke Gringottům a pak..." řekl si potichu pro sebe. Radostně luskl prsty. Byl rád že něco takového vymyslel.

Celkem se bál jak ho tam uvítají, stejně by to ale musel někdy zkusit a tak prošel bránou. Rozhlédl se. Vypadalo to tam stejně jako dřív a nikde nebyla ani stopa po jejich neblahé návštěvě.

„Pan Potter," pronesl skřet když došel k nejbližšímu z pultů a položil na něj svůj klíček.

„Jistě si vzpomínáte na to, jak jste se sem minule pokusil dostat," připomínal svým skřípavým hlasem a Harry jen kývl hlavou.

„A také jistě víte jak neomaleně jste tehdy utekl," pokračoval.

„Přesto myslíte že vás zde uvítáme s otevřenou náručí?" ptal se nahlas a tím přilákal i pohledy ostatních.

„Díky tomu jsem porazil Voldemorta!" vykřikl podrážděně Harry.

„Ach tak, samozřejmě, vy jste přece porazil pána zla, a proto bychom vám měli dát vaše peníze," ironicky se zasmál.

„Přesně tak," přitakal brýlatý chlapec, kterého to přestávalo bavit.

„Dej mu ty peníze," ozvalo se od vedlejšího pultu. „Ať už vypadne," dodal ještě.

„Jak myslíš," řekl první skřet a zvedl se. Harry se vydal za ním a v zádech cítil pohledy ostatních. Bylo mu krajně nepříjemné že se k němu chovají jako k otravné věci, nic s tím ale nemohl dělat. Prošli pod mramorovým obloukem a dostali se k vozíkům. Nasedli do toho nejbližšího, který se okamžitě rozjel a Harrymu se udělalo špatně. Naštěstí jeli jen pár minut a dokázal se při kodrcavé a skákavé cestě nepozvracet. Vystoupil a opřel se o zeď. Čekal než skřet odemkne. Dostal se mu pohled na obrovský kopec zlata.

„Kolik tam přesně mám?" ptal se. „Šestnáct tisíc galeonů, dvacet pět srpců, tři svrčky." odpověděl jednotvárně otrávený hlídač a Harry vytáhl z kapsy obrovský pytel který si před tím připravil. Klekl si k penězům a začal je přendávat dovnitř. Když už tam zbývala jen malá hromádka, otočil se vyšel ven.

Zatímco udivený skřet zamykal, pronesl zmenšovací kletbu a strčil si nyní malý váček do kapsy. Nastoupili znovu do vozíku a Harry byl rád že může jít pryč.