Asistentka?! (2016)

15.část

Je sobota a já dělám to, co celý týden. Ležím doma na gauči jako pecka a čumím do stropu! Sklopím pohled na nohu opřenou o opěradlo. Pitomá sádra. Po dlouhé době si uběhnu maraton a hned mi prasknou šlachy?! Kravina. A takhle doma budu trčet měsíc. Jděte s tím někam!!!

A ještě lepší bylo to, co mi řekla Ebi: „Žádný strach, jdi domů a lež. My se to bez tebe obejdeme." Co na to říct... moje srdíčko je zasaženo. Ale i tak, jim přes internet můžu pomáhat. Ale nemusela to říkat tak zvesela.

A Kai... Od doby, co mě odvedl k doktorovi (i když jsem byla zásadně proti) jsem ho neviděla. Určitě ještě dělá na té obálce. Vzali si to na starost Ebi (párkrát jsem ji školila o fotografování) a Gven (jak ženské jméno, není divu, že je gay), zpravuje počítače a je do nich úplný blázen a vždy umí poradit. Bez měj by jsme se neobešli. Jsem zvědavá, jak ta obálka bude vypadat. Musím pak ukecat Ebi, aby mi jeden výtisk koupila. V tomhle stavu se stěží pohybuju po baráku, takže to znamená, že se do města nedostanu. Bůh žehnej e-shopům a donáškové službě.

Najednou uslyším zvonek u dveří. Nikoho nečekám, tak kdo sakra otravuje. Komicky vstanu a stejně tak hopkám po jedné až ke dveřím. „Už jduuuu." Otevřu dveře, pro jistotu s řetězem na dveřích. Osoba je otočená zády ke mně. Vidím jen červenočernou kostkovanou košili. „Ano?" bleskově se otočí, Kai. A já tu v tričku a šortkách na spaní? Fajn.

„Co ty tu sakra chceš?!" štěknu na něj. On se ušklíbne „Čekáš snad někoho jinýho? Nemel a otevři." A kdepak je slovíčko prosím? „A proč bych tě měla pouštět k sobě do bytu?" podezíravě se na něj podívám. Vzdychne jako bych ho nudila. Pak mi před nosem ukáže igelitovou tašku. „Jen jsem si myslel, že by sis k večeři taky konečně ráda dala něco jiného, než pizzu, čínu nebo další nechutnosti na objednávku. Ale podle toho, jaký máš řeči tě nejspíš baví ta beznadějná samota." Tady nám někdo zmoudřel. Otáčí se a pomalu odchází.

Zavřu dveře, rychle přehodím řetěz a otevřu je naplno. „Fajn." Zvýším k němu hlas. On se zastaví, ale neotáčí. „Prosím, pojď dál, Kai." Řeknu tentokrát víc potichu, ale aby mě slyšel. On se otočí a bez komentáře jde dál. Na chodbě se zuje a lehce mě poplácá na hlavě jako nějakého psa. Ehm, radši nekomentovat.

Zamíří do obýváku s otevřenou kuchyní. Divím se že ví kam má jít. Na linku odloží igelitku. Já dohopkávám za ním a sednu si na barovou židličku. Opřu si hlavu o dlaně a pozoruji, jak hledá nějaké kuchyňské potřeby. „To s těmi hotovkami bylo ošklivé. Můžu si vařit sama." Řeknu na svoji obhajobu. „Podívá se mi do očí. Povýšená pohled. „Avery, poznal jsem, jak vaříš, s tím bys nevyžila." Nenápadně se uchechtne. „Hele, neurážej mě. A navíc ty jsi ještě na živu, takže to snad tak strašný není." Naléhám. Nic k tomu neřekne a dá pánev na sporák. „A co máme vůbec na jídelníčku?" unaveně si položím hlavu na stůl a dál ho pozoruji přivřenýma očima. „Mám tu zeleninu a maso, máš vajíčka?" „Nevím, koukni se do ledničky." Snažím se předstírat, že se nedívám na jeho zadek, když se hrabe v lednici, ale je tak těžké neodolat... Kai vaří, pro mě. Před pár lety bych v to ani nedoufala. Jen ještě aby to bylo poživatelné, i když, po pravdě, horší než já být nemůže.

Pak už jsme společně jedli večeři. Bylo to opravdu dobré.

Chtěla jsem aspoň umýt nádobí, ale Kai mě poslal do obýváků. Seděla jsem na gauči, opřená a se zavřenýma očima jsem si užívala toho, že tentokrát skáče on kolem mě. I když ne tak moc jako předtím já. Ale je to krásný pocit, nebýt doma sama.

Uslyším, jak Kai sedá vedle mě. Až nepřirozeně moc blízko. Svěsím hlavu a začnu pozorovat podlahu. „Ty Kai?" zabručí, že poslouchá. „Díky... za to předtím i za dnešek. Jsem ráda, že jsi přišel... Nesnáším to tu. Jsem tu sama a je tu nuda... takže... děkuju." Počkán, co k tomu řekne. Ale nic. Trošku mě to užírá.

Leknu se, když ucítím jeho paže kolem ramen. Přitáhne si mě k sobě a já neprotestuji. Také ho obejmu a přimáčknu se obličejem k jeho košili. Voní, svou přirozenou vůní, ale cítím i malí náznak kolínské.

Opře se a já hodím nohy na gauč a přitulím se k němu. Začne mě hladit po hlavě až k zádům. „I když se známe dlouho, nevím o tobě skoro nic."

„To jsi šťastný člověk."

„Proč, já o tobě chci vědět víc."

„A co například."

„Kolik ti vlastně je?"

„Nejlepší první otázka, co kdy byla." Uchechtá se. „27."

„A kde máš rodiče?"

„Mrtví."

„A sourozenci?"

„Žádní. A šetři si ty otázky na jindy."

Odfrknu si „Vítej v klubu osamocených sirotků."

Dlouhou chvíli je ticho. Netuším, jestli spí, ale musím to říct. „Před pár dny bych tě za tohle nakopala." Šeptám mu do košile. Zhluboka se nadechne. „Nakopávání teď pěknou dobu budeš muset vynechat." „Hele, nech si ty narážky na mou nohu." Zvednu hlavu, podívám se na něj a on zas na mě. Usmívá se. Chvíli se jen tak pozorujeme. Pak ke mně Kai skloní hlavu a políbí na čelo. Jen co se zase odtáhne, položím hlavu zpátky na něj. Cítím, jak mi začíná tikat v oku, a tváře mi začínají hořet. Zatraceně, co mi to udělal!? Na čele cítím lehké pálení. Je to tak divné a ... příjemné? No, prostě podivný pocit. Takhle mě zaskočit. A co teprve kdyby to bylo na pusu. Dost, dost, dost! Ani na to nemysli, opovaž se!

Bože, po tomhle už dnes neusnu!!!