Asistentka?! (2016)

14.část

Ksakru, je normální zaspat zrovna v tenhle den?! Štěstí mi teď nehraje moc dobře do karet. Zrovna vybíhám z metra nahoru po schodech. Nechci vidět své pytle pod očima. Včera večer po tom telefonátu mi ten hajzl zůstal v hlavě natolik, že mám teď hodinu zpoždění.

Nebýt telefonátu od Ebi, ve kterém mě netrpělivě shání, spala bych doteď. Říkala, že Ella a Kai už tam jsou, přišli dřív a už na mě čekají. To budě ale trapas!

Probíhávám kolem davu lidí. To ani nemůžou trošku uhnout, když vidí zadýchanou holku, která se dá popsat jen ‚vstanu a du'?!

***

Po dvaceti minutách už jsem vybíhala celé tři poschodí v budově nakladatelství. Takhlenc jsem teda neběžela pořádně dlouho.

Už jsem v půlce třetího, když vtom mi křupne v pravé noze a pořádně to zabolí.... Ignoruji bolest a zbytek ještě poklusávám.

Bezmyšlenkovitě vtrhnu do dveří své kanceláře a opřu se o ně s úlevou, že jsem na svém místě. Začnu popadávat dech a pak mi dojde jedna věc... „Averi?" ....nejsem tu sama.

„Z-z-zdravím vás." Ella s Kaiem sedí v křeslech, Ebi stojí hned vedle, a zmateně mě pozorují. Tohle už není normální, není, není, není! To si zrovna teď musí bůh říct „udělám si z ní prdel"?!

Nic neřeknu..., co bych asi na tohle měla říct. Jdu směrem ke svému stolu, klopýtnu. Ta zatracená noha, nepřestala bolet. Pokusím se to ignorovat a ztěžka se posadím na židli, zakryju si obličej do dlaní a lokty se opřu o stůl, pořád nepravidelně dýchám. Jaký trapas!!!

„O-omluvám se, jen mě nechte vydechnout..." řeknu se zakrytou tváří, rozhodně jsem rudá.

„Ale... v pořádku Avery. Jen mi dovol představit tady Kaie." Ebi se snaží zavést řeč jinam, ale to nepomáhá. „Ano, ano. Včera jsme spolu mluvili." Kýtnu.

Nepřítomně si začnu uhlazovat vlasy, které se za tu dobu vyvlíkly z ohonu, narovnám si brýle na nose a párkrát si ještě otřu tvář do dlaní.

V klidu, ještě to můžu napravit... Narovnám se na židli, zavřu oči a polknu. Reset... Zase otevřu.

„Ještě jednou se m-moc omluvám za své zpoždění. Moc mě těší, pane Kai..., Ello...," kývnu a ona se pousměje, pak se vděčně podívám na Ebi. „Ebi, moc děkuji za pomoc." Taky se pousměje. „Není zač. No, vidím, že už mě tu nepotřebujete, takže nashledanou." Pomalu se otočí ke vchodu. Ostatní sledují, jak odchází. Nenápadně se kouknu po Kaiovi. Vypadá stejně, možná má o trochu delší vlasy a malé roští na bradě. Na sobě má tmavomodrý oblek s rudou kravatou. A sedí tak... elegantně. Teď, když nad tím tak přemýšlím, ve skutečnosti jsem nikdy nevěděla kolik mu je...

Pootočí hlavu a naše pohledy se střetnou. Trošku mě to zaskočí. Stáhnu pohled na prázdný stůl. „Takže..., aby jsme začali hovořit o té obálce Ello. Pověs, jak chceš, aby byl pár oblečený?" V mém hlase je nervozita nepřehlédnutelná. Vylovím z jednoho šuplíku blok a tužku.

„N...no, vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka je zpěvačka, tak nějaké šaty? Mohly by být i odvážnější. A muž nejspíš nějaký oblek, ale ne moc nóbl..." přemýšlí nahlas.

„Dobrá. A nějaké líčení...?" Sleduji blok a začínám načrtávat siluety postav a jejich oblečení.

„Ano, ženě..., též odvážnější." Kývne. Zapíšu si poznámky. Přemýšlivě se na ní podívám. Pak přelétnu na Kaie. Ruce má zkřížené na hrudi a povýšeně se na mě dívá. Na co ksakru myslí? Jeho mlčení je tak nesnesitelné. „Máte k tomu něco, pane Kai?" Už mě štve. Chce se mi přestat s tím vyhýbáním pohledu, mám zlost. Zlost, na to, že pořád čeká, až navedu řeč. „Ne, v pořádku. Jen pokračujte." Neustále se do mě vpíjí pohledem.

Zase sklopím pohled na stůl. „Takže dobrá. Ještě bys chtěla něco přidat Ello?"

„Myslím, že to co jsem chtěla už jsem řekla, jen ještě tesáky hrdince."

„Beze všeho, to nesmí chybět." Pousměju se na ni. „A co pozadí? Mohlo by to být v baru?" tázavě se na ní podívám „Ano, ano." Souhlasí a pak je zase nesnesitelné ticho.

„Fajn...." Postavím se „ksssss" vydám ze sebe podivný zvuk, ta noha, ztěžka se opřu o stůl.

„Avery, není ti něco?" vyptává se Ella, Kai mlčí.

„Nene, jen jsem si asi natáhla sval, to se rozchodí." Předstírám, že je všechno v pořádku. „Dnes už fotit nebude možné, ale dohodnu se svými kolegyněmi, ty seženou šaty a to ostatní. Zítra přijďte, v deset..." Obcházím stůl a jdu směrem ke dveřím, abych je doprovodila. Ella stává a odchází. „Děkuju, Avery, jsi opravdu spolehlivý člověk." Uculí se a odejde. Ale on pořád sedí a dívá se směrem ke stolu.

Zase zavřu dveře a opřu se o ně. Dívám se naněj, na jeho záda. Nic neřeknu, nechci nic říkat. Chci být neviditelná.

„Vážně, Averyl? Myslela sis, že se zamaskuješ jen, když si změníš jméno. To si pořád myslíš, že jsem takový pitomec?" pořád zády ke mně.

„Nedáváš mi jinou možnost." Mluvím tiše a pomalu se šourám k jednomu křeslu. Posadím se, sedí naproti mně. Konečně se na mě podívá. Mraziví pohled, jako to umí jedině on.

Dívám se do země a pokračuji. „A navíc... já doufala, že už si na mě zapomněl." Pálí mě oči. Je těžké to říct nahlas. Ne, rozhodně nemůžu brečet! Kouknu se na něj, tentokrát se on dívá do země. „Blbko jedna, kdo by mohl zapomenout."

„Ale, sám si to řekl... abych zapomněla." Naše pohledy se střetnou, Kai je zaskočený s toho co jsem řekla. „A zapomnělas?"

To už nevydržím a pár slz mi steče po tváři. „Blbče, jak bych mohla zapomenout na nejhorší věc ve svém životě. Všechno bylo dobré, aspoň do toho pohřbu." Přeskočí mi hlas.

Hroznou dobu nikdo nemluví a jsou slyšet jen moje časné vzlyky.

„O...omlouvám se." Řekne do země. Vlasy má v obličeji, takže na něj nevidím.

„Ne Kai, já nežádám odpuštění..., ale vysvětlení... ‚proč?', to sem chtěla říct od doby, co jsi se mnou mluvil naposled..." zakryju si tvář dlaněmi a nakřivo se opřu do křesla. Zase to ticho.

Pak uslyším jak Kai stává, ale nepodívám se... nechci vidět, jak zase odchází.

Ucítím kolem pasu ruce, jeho ruce. Obejme mě a hlavu zaboří do mého svetru. „'Proč?' To protože tě mám rád, Avery."