Zapovězeni

Schůzka

Dny od mé maturity uplnynuly jako voda, stejně jako dny od incidentu s Brianem. Brian. Pořád na něho musím myslet. Zajímalo by mě, jak se vůbec má. Za chvilku začnou letní prázdniny a pak zase škola. Tentokrát ale hodně daleko od domova. Bydlím na jihu Čech na přehradě Lipno. Miluji to tu. A za dva měsíce a kousek budu muset tu nádhernou krajinu opustit a jít vstříc záři světel od velkoměsta.
Sedím na posteli, obklopena plyšáky a polštáři, když mi najednou do myšlenek nezvaně zapípá telefon. Někdo mi napsal. Kdo sakra zase otravuje? Byla jsem líná se podívat a taky mi to bylo tak nějak jedno. Vzala jsem do ruky malé plyšové štěňátko, které má na krku obojek, na kterém je pověšené srdíčko a v něm vyšité B. Byl to dárek od Briana k mým 18tým narozeninám minulý rok.
Znovu mě vyrušilo zapípání a hned na to první se ozvalo i druhé. S hlasitým povzdechem jsem vzala mobil do ruky, odemkla jsem ho a podívala se, kdo mi píše. No to mě podrž! Nevěřím svým očím. Odložila jsem telefon a promnula si oči, abych až se znovu podívám, zjistila, že se mi nezdá. Brian! Ozval se! A sám od sebe! To nikdy nedělá. O můj bože! Začala jsem radostně běhat po pokoji. Z mého radostného záchvatu mě opět vytrhlo další zapípání.
Brian O'lley: ,,Hele, jsi tam, osobo?"
Okamžitě jsem si k rukám přilepila mobil a odepsala jsem.
Melanie Saitrford: ,,No jasně. Promiň, celkem mě překvapilo, že jsi se ozval."
Brian O'lley: ,,No, tak to doufám, že alespoň mile."
Melanie Saitrford: ,,Jistě." Opověděla jsem mu. ,,Copak potřebuješ?" Chvíli jsem čekala na odpověď a pak mi přišlo:
Brian O'lley: ,,Vidět tě." A hned na to: ,,mohli bychom se sejít?" Neváhala jsem a okamžitě si s ním domluvila místo a čas setkání, poté jsem si šla dát sprchu a důkladně se připravit.

***
Když jsem dorazila, Brian už tam seděl. Sešli jsme se na jedné skále, kterou jsme objevili, když jsme byli venku poprvé, od té doby sem chodíme jen spolu, protože jsme zjistili, že sem nezabloudí ani noha.
Seděl na jednom z pařezů a díval se na ten skvostný výhled po té čisté krajině. Bylo sedm hodin večer. Akorát jsme stihli západ slunce. Pomalu jsem se k němu přibližovala a on se otočil až ve chvíli, kdy pode mnou hlasitě křupla malá větev.
Jakmile se otočil a uviděl mě, zvednul se a vykročil směrem ke mě. Objali jsme se a on mi věnoval ten jeho sladkej úsměv.
,,Dneska ti to opravdu sluší" řekl a hltal pohledem můj croptop posetý květinami a kraťásky s vysokým pasem. K tomu jsem si vzala černé Vans boty a černou malou kabelku přes rameno. Začervenala jsem se a lichotku jsem mu oplatila. Měl na sobě oranžové triko s potisky čísel a písmen a riflové kraťasy pod kolena. Na nohách měl černé Nike boty ze kterých mu koukali černé ponožky.
Šli jsme si sednout na pařezy, poslouchali jsme písničku See you again - Wiz Khalifa. Ta písnička opravdu sedí. Pozorovali jsme mlčky západ slunce a jak denní světlo prohrává se tmou. Z ničeho nic se Brian otočil směrem ke mě, dal mi ruku ma stehno a zatvářil se velmi vážně. Trhla jsem sebou, protože jsem se lekla jeho ruky na svém stehně.
,,Musím ti něco říct."