Království Eden

prolog

Dvě mladé děvčata seděli v altánku. Ta první s načervenalými vlasy zaujatě soustředila levanduové oči na plátno před sebou a nevnímala okolí. Ta druhá dívka, která na první pohled, kvůli své malé výšce a útlé postavě, vypadala jako porcelánová panenka, nervózně přecházela sem a tam.

,,... a proto to považuji za nejlepší řešení." Ukončil rádce svou dlouhou a nudnou řeč. To královnu donutilo přestat pozorovat oknem svou dceru a zase se plně soustředit. Pohlédla na pravo kde seděl její manžel, který zaujatě pozoroval mouchu létající kolem lustru. Povzdychla si, král byl sice úžasný umělěc, ale pro vládnutí neměl moc velké vlohy.

Lehce si odkašlala a oči obou mužů nacházejích se v pozlaceném sále se přesunuli k ní. ,,Nechci spochybňovat váš skvělý úsudek," začala nacvičeným tónem, který za léta jednání s mrzutými politiky získala a s pobavením sledovala jak se rádce přikrčil ,,ale přece se vůbec neznají a bylo by vhodné, aby alespoň věděli jak ten druhý vypadá." 

Sklouzla pohledem na Augusta a ten horlivě přikývl ,,Královna má jako vždy pravdu Hidure." otočil se na rádce, který stál před trůny. Ten se pod královým pohledem uklonil. ,,Samozřejmě vaše veličenstvo i král Edward je stejného názoru a navrhl, aby je princezna přijela navštívit." S očekáváním pohlédl z krále na královnu, kterou měli všichni ve velké úctě a čekal, že ji to potěší.

Ta jen smutně pohlédla oknem vedoucím do zahrady. Věděla, že tohle jednou přijde, ale pořád je to její malá holčička... Ne, okřikla se v duchu, sama dobře víš, že je na to připravená navíc má Emmu takže se jí nic nemůže stát.

Kývla hlavou na znamení souhlasu, ale neodvrátila se od okna a neviděla tak úlevu která se objevila v rádcově obličeji. ,,Oznámíme jí to dnes při večeři."

...Stejný okamžik někde jinde...

Po kapradí prorůstajícím mezi chladnými kameny stékali kapky vody. Před chvílí tudy prošli stráže a přes mříže mu věnovali pár nenávistných urážek. Jemu, ale nestáli ani za jeden pohled. Raději se znovu ponořil do přemýšlení. 

Před pár měsíci našel v kousku chleba zapečený vzkaz od svého věrného sluhy. Nebyl nijak dlouhý, vlastně tam byli jen tři slova oslavíme vaše narozeniny. Pamatoval si, jak se po jejich přečtení rozesmál, to pro něho netypické chování, přivolalo stráže, kteří na něj vyjeveně civěli. Při té vzpomínce se ušklíbl.

Ze vzpomínání ho vytrhlo zařinčení, jako když meč a kovové brnění dopadne na kamennou zem. Jeho škleb se prohloubil, přesně zítra měl oslavit své dvacáté čtvrté narozeniny. Uslyšel kroky jdoucí směrem k jeho cele. Jenže on už tu zítra nebude, aby si z něj stráže utahovali. Ne, zítra už budou všichni bez sebe hrůzou... kroky se zastavili u jeho cely, klíč zarachotil v zámku a mříže se rozletěli, věrný sluha před ním poklekl a sklonil hlavu ,,Můj pane." ...budou se klepat strachy, že uprchl.