Království Eden

4.kapitola

...Zarazila se. Ten šíp. Vždycky si na své šípy vyřezával překřížené vroubky, aby si je odlišil od ostatních. ,,A Sakra."...

Vojáci z královské gardy si všimli mrtvého sluhy a začali se rozhlížet kolem. Tss. Trochu pozdě pitomci, copak si nikdo z vás nevšiml, že je ten kmen useknutý? Natáhl tětivu a šíp se zabodl do zad jednomu z nich. Ten se bezvládně sesunul k zemi. Jeho druhové se k němu seběhli, ale stejně už pro něj nemohli nic udělat

Teď se dala do pohybu ta banda, kterou dostal sebou. Nebyli to žádní obyčejní lapkové, ale speciálně vycvičení vojáci. Musel uznat, že jejich výcvik nebyl špatný, ale i tak se nemohli vyrovnat studentům brokátu. Většina vojáků zaútočila na tu, zjevně ne moc inteligentní stráž, která v se rychle snažila vytáhnout meče.  

Viktor všechno sledoval s připraveným lukem, v úkrytu za třemi balvany. Královská garda sice bojovala statečně, ale i když byla zpočátku v přesile viděl, jak spousta jejich vojáků padá na zem a nezvedá se. Tohle neměl rád, většinou dával přednost únosům nebo vraždě jedince, než obrovskému krveprolití.

Raději přesunul pohled na královský kočár ke kterému poslal pět vojáků. Pro případ, že by princeznička dělala problémy. Nikdo jiný ji nechránil. Ti pitomci totiž nechali kočár kočárem a raději se šli podívat na strom.

Překvapeně vyvalil oči. Tři z jeho vojáků leželi na zemi kolem kočáru a každému z čela trčel vrhací nůž. Z těch dvou zbylých se jeden právě pokusil dostat do kočáru dalšími dvířky zatímco ten druhý se snažil upoutat pozornost na druhé straně. V jednu chvíli to vypadalo, že ten někdo v kočáru, na tu lest skočil. Pak jim oběma, ve stejném okamžiku, projel hrudí tenký meč. Vojáci, kteří v tu dobu už stáli na schůdcích s hlasitým zaduněním spadli. 

Kruci, kolik lidí v tom kočáru je?! Nebo spíž, kdo v tom kočáru vlastně je?!!  A proč neměli ty paka vytáhnuté meče, když tam lezli??!  Vypustil šíp a zabil tak vojáka se kterým právě bojoval velitel jeho bandy. Ten se nechápavě podíval jeho směrem. Viktor ukázal na kočár. Jakmile velitel spatřil zabité vojáky, ještě se dvěma dalšíma pobočníky se ke kočáru vydal.

Královská garda se mezitím vzpamatovala a snažila se vyrovnat skóre. Když si všimli tří nepřátel, kteří jdou k princeznině kočáru nevěnovali tomu pozornost a dál pokračovali v boji. To Viktora zarazilo. Copak se ti pitomci o bezpečí jejich milované princezničky vůbec nebojí?  V tu chvíli padl jeden velitelův pobočník s nožem v hlavě k zemi. Evidentně nemají proč.

Vytáhl další šíp a zamířil na dveře kočáru. Uviděl mrštnou, malou, bledou ruku, která vrhla po jeho vojácích další nůž a vystřelil. Ruku netrefil, šíp se zabodl do stěny kočáru, ale jeho velitel toho využil a snažil se do kočáru dostat druhými dvířky, měl dostatek rozumu, aby vytáhl meč se kterým se teď překvapeně bránil. Jeho druhý pobočník se nestihl vyhnout letícímu noži a teď už ležel vedle svého mrtvého druha. 

Viktor zachytil záblesk kovu a rychle sklonil hlavu. Do balvanu za ním se zakousl ostrý kovový vrhací disk, který by mu byl schopný uříznout hlavu. Aha, takže mám co dočinění s někým s brokátu! Sáhl po svém koženém pouzdru. Studenti brokátu se nikdy navzájem nezabíjeli i ten disk byl hozený moc vysoko, takže to byla jen výstraha, ale Viktor se rozhodl udělat ve školní tradici výjimku. V pouzdře měl na jedné straně šipky s modrým pruhem, které protivníka omráčili a na druhé straně s černým ve kterých byl smrtící jed.

Velitel se mezitím rozhodl ustoupit. Ten v kočáře asi umí šermovat opravdu dobře, ale to mu bude stejně houby platné. Šest dalších vojáků se s velitelem vrátilo, ale teď se ke kočáru vydali i vojáci z gardy. 

Vystřelil další šíp a zabil královského vojáka, který bojoval s Akrenem, malým, hbitým a především nenápadným skřetem. Viktor ukázal hlavou směrem ke kočáru a Akren přikývl.

Z každé strany se ke kočáru drali vojáci. Brokátčan uvnitř se teď bránil především meči. A dařilo se mu to, jenže si nevšiml Akrena, který si celou vřavu potichu obešel a nenápadně se dávno otevřenými dvířky dostal do kočáru, ze kterého se mu za chvíli podařilo vyvléct princeznu. Ta měla v puse nějaký cár látky, nejspíš z jejích vlastních šatů. 

Ozval se pronikavý výkřik ,,Selene!" z kočáru vyběhla drobná dívka s velmi světlou pletí a blonďatými skoro bílými kudrnatými vlasy. Šaty měla pocákané krví a v obou rukách držela meče, jedním z nich probodla vojáka, který se k ní hnal a běžela za princeznou.

Viktor se zhluboka nadechl. Ty  světlé vlasy... A ty nejkrásnější a nejprůzračnější oči na světě... To se mu snad zdálo. Nemohla to být přece ona! Sklonil pohled k černé šipce, kterou držel v ruce. Doprčic!  

... o kousek dál...

Jak jsem si sakra mohla nevšimnout toho, že unáší Selene! Jen počkej ty skřete, za to zaplatíš! Emma se sehnula a proběhla pod dvěma bojujícími vojáky. Skřet se Selene mířil k mostu za kterým byli na kopci kameny, kde se skrýval Viktor. Viděla disk ve skále, který po něm hodila, ale jeho ne. 

Selene dupla skřetovi na nohu a snažila se mu vysmeknout. Díky tomu se je Emě podařilo doběhnout, než však stihla cokoliv udělat, něco ji trefilo do krku. 

Zatmělo se jí před očima, jako ve snu si vytrhla otrávenou šipku. Ten bastard. Spadla na zem, meče jí vypadli z rukou, Emma viděla Selene rozmazaně a měla dojem, že ji slyší křičet svoje jméno. A pak hlas toho skřeta, jak říká ,,Složte zbraně nebo tady princezničku podříznu." Pak se všechno ponořilo do tmy.