Království Eden

5. kapitola

...pevnost Sant Vertn...

,,Pane?" odtrhl oči od rituálních nákresů a podíval se na Kurta, ,,Akren s ostatními je zpátky. Přivedli Vám jednu princezničku a pár nových mužů." Sklonil se zpátky nad pergameny. Jistě, že uspěli. S ničím jiným ani nepočítal.

,,Nejdřív mi zavolej Viktora. Ať si princezna zatím udělá pohodlí v jedné z cel, počítám že je stejně v bezvědomí?" Kurt přikývl.

,,Samozřejmě pane, jen... ten Imrlův učeň se nevrátil. Velitel říkal, že se od nich oddělil na křižovatce u tří bříz. Prý už jste mu zaplatil, tak na co by si zbytečně zajížděl." 

Potlačil osten zklamání. Doufal, že se mu Viktora podaří naverbovat jako svoji osobní stráž (ne, že by to potřeboval, ale bylo by fajn mít ho nablízku). ,,Jistě, to by bylo opravdu zbytečné, v tom případě přiveďte princeznu."

...Skaudléská dolina o pět hodin později...

Postavy se jedna podruhé vynořovali z mlhy a šeptali nesrozumitelné věty. ...jsi přece E'dougrtová...vzdej to, stejně to nikam nedotáhneš...nikdy si nenechej od nikoho nic namluvit a poslouchej svou vlastní hlavu...nejsi nic raději se vrať odkud si přišla...E'dougrtovi se nikdy nevzdávají.....

Bylo to jako pomalé probouzení ze snu. Kdy už se chcete probudit, ale sen vás pořád stahuje zpátky do svých spárů. 

Se značným úsilím nadzvedla ztěžklá víčka. Viděla rozmazaně. Rozeznala oheň, který ozařoval nepravidelný tvar místnosti a velký tmavý otvor, nejspíš okno. 

Asi už je noc. Chvíli počkala než se jí podaří zaostřit. 

Ležela na nějaké plachtě, která byla položená na písku. Dál zjistila, že místnost není ve skutečnosti místnost, ale jeskyně. Její strop a stěny byly tvořeny načervenalými balvany. Nejspíš červené pískovce. Skaudléskou dolinou přece protéká ta řeka s vysokým obsahem železa. 

Zavřela oči, aby se lépe soustředila. Po chvíli se jí přes hlasité praskání ohně podařilo zachytit šumění řeky. Tak dobře, jeskyně musí být někde při břehu. 

Teď, když věděla kde je, otevřela oči. Ruce neměla svázané, ani na nohách nic necítila. Po té šipce co jí uspala, měla celé tělo ztěžklé, přesto si připadala nějak podivně lehce. Mírně nadzvedla kotník. Nic. Žádné pouzdro s dýkou, které tam měla obvykle pro případ nouze. Zhluboka se nadechla. Necítila žádné zbraně, které byli obvykle poschovávané v celých šatech.  

Vydechla a znovu zavřela oči. Klid, sice u sebe nemáš žádné zbraně, ale zato nejsi svázaná. Mohlo to být horší. Teď se odsud musíš co nejrychleji dostat a najít Selene, pamatuješ? Tu holku s fialovýma očima a červenými vlasy, která je mimochodem princezna, kterou máš za úkol chránit! Tak se vzpamatuj!

Prudce otevřela oči. Vlasy! Účes měla pořád kompletní, což znamenalo, že neobjevili tu jehlici, kterou šlo někomu krásně zabodnout do krku nebo do určitého místa na zádech a způsobit tak dotyčnému okamžitou smrt. 

Důkladněji si prohlédla jeskyni. Kolem ohně nikdo neseděl ani v žádném ze stínů nerozeznala schovávajícího se strážce. Za sebou cítila chladný balvan, nemusela se tedy bát, že ji odtud někdo překvapí. Pomalu natočila hlavu ke vchodu. Měla pravdu, venku už byla hluboká noc a světlo z ohně nedosahovalo tak daleko, aby rozeznala jestli před jeskyní stojí královský kašpar nebo jen obyčejná vrba. Pro případ, že by tam byli stráže se snažila chovat co nejtišeji.

Podařilo se jí si nehlučně stoupnout, šaty měla nasáklé krví svých protivníků, ale bez obvyklé zbraňové zátěže jí nepřišli vůbec těžké. Přitiskla se ke stěně a z vlasů si vydělala jehlici. 

Zvuk, který vydala jehlice, když nepatrně škrábla o pískovec, zachytila i osoba u vchodu.

,,Radši si sedni. Po té šipce bys neměla dělat žádné prudké pohyby."

,,Nemusíš se bát, hned jak tě zabiju, tak si na pár minut v klidu sednu."

Zasmál se a vešel do jeskyně. Narozdíl od ní neměl v ruce žádnou zbraň, zato byl od hlavy k patě oblečený v ohnivzdorné kůži, na zádech měl toulec plný šípů a skoro všude mu z kabátu číhali nabroušená ostří. 

Ona měla naproti tomu jednu jehlici a vyztužený korzet. No, mohla na tom být hůř.

V obličeji vypadal starší než si pamatovala, ale jinak se na něm nic nezměnilo. Stejné černé vlasy. Stejné zelené oči s nespecifickým výrazem. Stejný sebejistý úsměv.

,,Oba víme, že to jsou jen plané výhružky." Zvedl ruce ve znamení, že se vzdává a sedl si na zem. ,,Nikdy bys nedokázala zabít někoho z Brokátu."

Pořád stála při zdi. Tak lehce mu na to neskočí. ,,Myslím, že ty nejsi ten pravý k tomu, abys to mohl posoudit."

,,Zapomínáš, že už jsi mě mohla zabít. Jsem si celkem jistý žes věděla kdo jsem, když jsi po mě házela ten nůž." 

Tohle nikam nevede. ,,Kde jsou stráže?"

,,Pryč."