Nightingale [Luke Hemmings FanFic CZ]

Chapter 26.

„Jamie Anne Row!" Její plné jméno se odráželo v její hlavě, jako když někdo mlátí do gongu. S tím, že ona zastupovala funkci gongu, zatímco do ní někdo bez ustání mlátil palicí, aby docílil, co nejhlasitějšího zvuku. Ani ten nezapomněl natropit pořádnou spoušť. Byla jako gong s ušima, tudíž slyšela všechno jako první a nejhlasitěji, protože byla hned v první brázdě. Někdo jí zabodl do hlavy velký ostrý střep. Možná ze zrcadla, možná z talíře, ale byla si jistá, že tu bolest musí něco způsobovat. Postřehla, že už tolik nehoří, ačkoliv ji pořád bylo strašné vedro, ale to dávala za vinu spíše neúprosným slunečním paprskům, které se přes okno, které někdo zapomněl zatáhnout, vkrádaly do její ložnice. Vlastně neměla nejmenší ponětí, jak se do té ložnice dostala. Ze včerejška si nepamatovala vůbec nic, kromě několika her bowlingu. Marně se snažila soustředit, aby si vzpomněla. Absence vzpomínek ze včerejšího večera ji frustrovala a zapalovala oheň paniky.

Zaslechla prudké otevření dveří. Zaslechla to, jako kdyby vedle ní právě vybouchla atomová bomba. Zkřivila obličej v bolesti, svraštila čelo a zároveň i obočí a tvrdě stiskla oční víčka. Bála se je otevřít. Kdyby to udělala, zaručeně oslepne.

„Okamžitě vstávej." Táta. Poznala ten hlas, ale netušila, proč tolik křičí a je tak rozzlobený. Nebyla si vědoma ničeho, co by udělala špatně. I když pravdou zůstává, že ze včerejška si toho moc nepamatovala. Zhluboka se nadechla a rozhodla se, že bude riskovat svůj zrak a zkusí otevřít oči. Pomalinku propouštěla světlo pod svá víčka. Čím víc světla nechala zaútočit na své oči, tím víc se bolest hlavy znásobovala. Nicméně i přes to se rozhodla to nevzdat a pokračovala v dosavadním počínání. Nakonec se jí konečně podařilo oči otevřít. Viděla trochu rozmazaně a snažila se zorientovat v prostoru kolem sebe. Vedle její postele stála robustní postava jejího otce. V obličeji se mu zračilo rozčílení. Takové, jaké u něj snad za svůj celý život neviděla. Opravdu se zlobil. Moc se zlobil.

„Jak si to představuješ?" běsnil, nedbajíc na bolestný výraz své dcery. Pokud má ze svého včerejšího dobrodružství kocovinu, tak si to jedině zaslouží. „V neděli večer jít do baru, když víš, že druhý den ráno vstáváš do školy. Co se to s tebou stalo, Jamie? Je tohle nějaká pomsta za ten Perth? Nebo za to, že nebývám často doma? Nebo proč to děláš? Nikdy si se s alkoholem tak nepřátelila jako posledních pár dní."

„Tati," vydechla, „nekřič tolik, prosím."

„Jamie, opravdu si mě tím, co se včera stalo, zklamala. Nikdy bych si nemyslel, že se takhle zřídíš a ještě v předvečer školy." Hlasitost trochu zmírnil, ale intenzita rozhořčení byla v jeho hlase pořád znát. „Doufám, že ti je jasné, že to nic nemění na tom, že tě za pár minut čekám dole se snídaní a že vyrazíš do školy. Jestli ti je špatně, tak je mi líto, ale tohle se stává, když piješ hodně alkoholu," povzdechl si a obrátil se k odchodu. U dveří se ještě zastavil. „Můžeš to brát jako jistou formu trestu." Nedívala se na něj, jen čekala, až uslyší zabouchnutí dveří a ani to ji nedonutilo odtrhnout pohled od stropu. Jediné, co zaměstnávalo její mysl, byla neskutečná bolest hlavy.

„Bože," vydechla a frustrovaně si rukama vjela do vlasů. Přece toho včera nemohla vypít tolik. Krom toho, přišlo jí krajně podezřelé, že by během hraní bowlingu pila. Chtělo se jí brečet, ale věděla, že když si to dovolí, tak to potom bude ještě horší. Opatrně se zvedla do sedu a svěsila nohy z postele. Mermomocí se snažila ignorovat to, že se s ní točí celý svět a že jí musí hlava každou chvíli vybouchnout, a postavila se. Podívala se na hodiny na stole. 7:52. Není to moc času, ale je to víc, než čekala, když se její otec tak rychle přiřítil. Vstala a vrtkavým a pomalým krokem se vydala do své koupelny. Těžce došla k umyvadlu a pevně se ho chytla. Bála se pohledu do zrcadla, proto se snažila to, co nejvíce oddálit a radši místo zvednutí pohledu vzala do ruky svůj kartáček a začala s ranní hygienou.