Nightingale [Luke Hemmings FanFic CZ]

Chapter 9.

 

Až když překročil práh domu, kde vyrůstal, si pořádně uvědomil, jak mu tohle všechno chybělo. Sydney, rodina, přátelé, pevná půda pod nohama. Najednou na něj padla taková únava, že měl nutkavou potřebu skoncovat s celou kariérou zpěváka 5 Seconds of  Summer a říct, že mu to za to nestojí. Přece jenom být tak dlouho od rodiny a pořád cestovat z jednoho časového pásma do jiného - to nesvědčí nikomu. Jenže i když to mělo svá negativa, našla se i pozitiva, které rozhodně stála za pořádné zvážení. Dělal to, co nejvíc miluje a to, co vždy dělat chtěl. Poznává nová místa, nové kultury, nové lidi. Mění náladu spoustě lidem. Především dívkám, nutno podotknout. Velmi zkrácený seznam hned několika faktorů, které by mu nedovolily skončit.

Byl své rodině neskonale vděčný, že neuspořádali nějakou šílenou obrovskou rodinnou oslavu k jeho příjezdu. Nejenom, že by vůbec neměl náladu na to, oslavovat, ale hlavně v něm převažoval pocit, že po té cestě jediné, co zvládne, je pár objetí a pak s radostí padne do postele. A Bůh ví, kdy se vzbudí. Potřeboval dohnat ten spánkový deficit z posledních dnů. Hlavně si potřeboval srovnat čas. A to jinak, než s pomocí vlastní postele, nezvládne.

Ještě několikrát objal všechny hlavní členy rodiny, matku ujistil, že opravdu nemá hlad a že si v tak teplém dni určitě nedá čaj a pak se odebral do svého dlouho neobydleného pokoje. V patách mu šla Aleisha. Nevyháněl ji, ale nebyl si úplně jistý, jestli bude fyzicky schopný ji dělat společnost.

Vyšel schody do patra a zamířil ke svým bílým dveřím. Zatáhl za kliku a otevřel je. Zaplavila ho příjemná vlna pocitu, že je ve známém prostředí. Ačkoliv při jeho odjezdu za sebou nechal nepěkný nepořádek, vše bylo pečlivě uklizené. Na koberci neleželo jediné smítko, na policích stálo vše řádné srovnané, ve vzduchu nevířil žádný prach. Nepochyboval o tom, že ještě před jeho příjezdem tady jeho mamka všechno uklidila, přerovnala a vysála koberec. Vlastně si byl více, než jistý, že to udělala během těch čtyř měsíců po několikáté, protože prostě nesnáší nepořádek.

Položil své zavazadlo k jedné ze skříní a konečně s úlevným povzdechem si vytouženě lehl na svou ustlanou postel. Rozvalil se tam jak široký, tak dlouhý a civěl na bílý strop. Nějak pořád nemohl uvěřit, že je konečně doma a že má za sebou čtyři úžasné měsíce. A následujících šest měsíců má volno. Více méně, když nepočítá nějaké ty akce jako předávání cen, talkshow, a podobně.

„Luku,“ oslovila ho jemně Aleisha a on ucítil, jak se kousek od něj prohnula část matrace, „jsi v pořádku?“

„Proč bych neměl být?“ otočil k ní hlavu a zadíval se jí do očí plných obav, „jsem jen unavený z cesty, to je všechno.“

„To já samozřejmě chápu, jen…přijdeš mi už od letiště takový zvláštní. Takový nepřítomný. Děje se něco?“ chytla ho za ruku a jemně ho hladila prstem po hřbetu, „je to kvůli tomu, že si o mně klukům neřekl a teď nevíš, jak na to budou reagovat?“

„Ne, o to nejde,“ odpověděl po chvilce ticha a posunul se víc ke kraji, aby si k němu mohla vlézt.

„Tak o co jde? Víš, že mně můžeš říct cokoliv, jsem tu pro tebe.“

„Já vím, že jo.“ Potlačil chuť kousnout se do rtu, protože věděl, že kdyby to udělal, tak jí dá podnět k tomu, aby si opravdu myslela, že se něco děje a on jí o tom jen nechce říct. Což byla více méně pravda.

„Je to kvůli ní, že?“ pronesla neslyšně a vyhnula se jeho pohledu. Najednou jakoby se její dotek ještě zintenzivnil. Luka z něj začala pálit ruka, i když si v hloubi duše byl vědom toho, že ho pálí spíš pocit viny. Podíval se na její smutný obličej a snažil se najít slova, který by mohl použít. Čím déle na ní koukal, tím více se mu vybavovalo, co všechno pro něj udělala. Nikdy nebude schopen to řádně splatit. Vytáhla ho z toho nejhoršího. Pomohla mu žít s tím, co se stalo a později mu pomohla i zapomenout nebo spíše odsunout vzpomínky do pozadí.