Nightingale [Luke Hemmings FanFic CZ]

Chapter 28.

Když po druhé v jednom dni procitla, jediné, co pro tentokrát cítila, byl podrážděný jícen, ale v porovnání s tou bolestí z rána se tohle dalo snést. Na obličej se jí dral radostný úsměv. Měla takovou radost, že je jí líp. Zkusila se pořádně protáhnout a slastně při tom zamručela. Otevření očí nechala až nakonec. O to víc se lekla, když zjistila, že jí pozorují Lukovo modré oči. Hlasitě polkla a zvedla se do sedu.

„Jak se cítíš?"

„Líp, díky," začala si mnout přikrývku v prstech.

„To jsem rád."

„Co tu vůbec děláš?" Chvilku jí trvalo, než se odvážila přemístit svůj pohled zpátky k němu.

„Ani nevím," pokrčil rameny a zvedl se ze židle. Přešel k oknu a nepřítomně se zahleděl ven. „Chtěl jsem vědět, že budeš v pořádku."

„Aha," přikývla, i když věděla, že jí s pohledem upřeným z okna nemůže vidět, „vůbec nevím, co se stalo. Pila jsem jako normálně...chci říct, nikdy jsem teda moc nepila, ale rozhodně to včera nebylo nijak výrazně víc, než normálně."

„Já vím, co se stalo," otočil se k ní čelem, opřel se o parapet a založil ruce na prsou. „Jak na tebe Cody volal, než si ztratila vědomí, chtěl ti to říct. Krátce potom, co si omdlela, nám řekl, že to slyšel v rádiu. Prý po Sydney běhal nějaký člověk, který sypal lidem, hlavně ženám, do pití drogy, po kterých si nic nepamatovali, a to taky zapříčinilo tu několikanásobnou kocovinu."

„Vážně?" zaraženě svraštila obočí. Nic takového by ji v životě nenapadlo. Měla za to, že se tohle děje jen ve filmech.

„Ještě ho nechytili," dodal, „ale mám dojem, že to byl ten, se kterým si včera měla tu čest." V hlavě se vrátila ke svým skoro znovuobnoveným myšlenkám a vzpomněla si na chlapa z lavičky. Při té vzpomínce jí přeběhl mráz po zádech a ona se nepatrně zatřásla. Pátravě se mu zahleděla do obličeje. Nedokázala pochopit, proč tu byl. Proč se o ní tak staral? Přece už se posunul dál, tak proč měla pocit, že od doby, co se znovu setkali, udělá vždycky jeden krok dopředu a dva dozadu?

„Ále, podívejme se, kdo se nám to tady probudil," ozvalo se ode dveří. Oba přítomní hned otočili hlavy za hlasem. Ve dveřích se právě objevil muž asi ve věku Jamieina otce, s dlouhým bílým pláštěm, dosahujícím ke kotníkům. „Jak se cítíte, slečno Row?" přistoupil blíž k posteli a dotekem zkontroloval její teplotu.

„Už mnohem lépe, děkuji," usmála se na něj.

„Tak to mě těší," opětoval ji úsměv, „mohl bych vás požádat, abyste si lehla na záda? Podívám se, jestli se nějak nezvětšil objem žaludku nebo jestli se něco nepokazilo už z dřívějška a pak nám jenom podepíšete pár papírů a můžete vyrazit zpátky domů." Jamie mlčky přikývla a ze sedu se položila znovu na záda. Střelila po Lukovi letmým pohledem, aby zjistila, kam se dívá. Pořád z ní nespouštěl oči. Snažila se, aby to na ni nijak zvlášť nepůsobilo a pomocí spodní části těla se nadzvedla a vyhrnula si tričko těsně pod prsa.

„Skvělý volba trička," poznamenal doktor, načež se ona jen nervózně usmála, „mé děti Oscara milují. Šílely by, kdyby vás viděly. A pak by vám ho pravděpodobně strhly z těla." Jelikož se doktor nesetkal s žádnou odezvou, tak už se více nenamáhal a pokračoval mlčky. Pečlivě prohmatával každičký kousek dívčina těla a usilovně se na to soustředil. Luke mu bezostyšně hleděl pod ruce na překvapivě slušně vypracované břišní svalstvo, na které mu byl poskytnut výhled. Snažil se zamaskovat překvapený výraz, ale drobná Jamie na pekáč buchet nikdy nevypadala. A teď ho má, sice jen takové ty rýhy, které ho naznačují, ale má. Takový malý, jen roztomile ženský, nicméně bříško má pořádně zpevněné.