Nightingale [Luke Hemmings FanFic CZ]

Chapter 36.

Rozhořčeně se sledovala v zrcadle a mokré vlasy si ručníkem div nevytrhala. Rty tiskla pevně k sobě a v duchu si přísným hlasem zakazovala, aby nenechala slzy proklouznout na povrch. To jim to přátelství teda moc dlouho nevydrželo. Celý jejich vztah by se v současné době dal přirovnat k horské dráze. Naneštěstí, to klesání převažovalo nad stoupáním. Snad by se dalo i říct, že se ani nestihli dostat na vrchol a to kolejiště, po kterém jeli, se hned zase propadlo.

Lomcoval jí vztek. Nezlobila se na sebe, ani na Luka, ale rozčilovalo ji, že se zase dostali do bodu, kde kolem sebe budou mlčky chodit a budou se vyhýbat dokonce i očnímu kontaktu. Nejvíc ze všeho ji ale frustroval fakt, že se pořád tak starala. Opravdu si v hlavě pohrávala s myšlenkou, že by se Lukovi omluvila, i když vlastně pořádně neměla za co. Omluvila by se prostě za to, co udělala špatně, jenom proto, aby mohli být zase v pohodě. Byla naštvaná, protože se nedokázala dostat do bodu, kdy by jí byl ukradený a nestarala by se o něj. Byla zoufalá z toho, že se od něj nedokázala pořádně odpoutat. Myslela si, že už se přes něj dostala, že už to má za sebou, ale nemohla si nalhávat, že se její tep nezrychluje, když ho vidí, když se na ní směje nebo když na ní promluví. Nesnášela jeho a sebe za to, jak ji ovlivňoval.

Rychle se převlékla do suchých plavek, které měla ve své skřínce přesně kvůli těmhle situacím a pak si sbalila poslední věci a opustila šatnu, míříc na pláž, kde se měla sejít s Alexem a ostatními pro natočení jejich videa. Oba už se bavili o svých vizích a nápadech a pak si bodově napsali, jak to asi bude vypadat. Nebude to nic složitého a bude z toho přímo sršet letní a přátelská atmosféra.

Prošla velkou železnou bránou Mořského světa, a jakmile zahlédla své vzorně zaparkované auto, tak, aniž by zastavovala, začala nešikovně šátrat v kabelce. Dlouhými prsty zajela rovnou až ke dnu, protože proč by jí to ta kabelka usnadňovala, když se ty klíče můžou propadnout až dolů. Několik slepených mokrých pramínků jí spadalo do obličeje, takže měla ještě horší podmínky pro hledání. Už stála skoro u auta, když nahmatala v rukách chladné klíče. Nahodila vítězoslavný úsměv a rychlým pohozením hlavy si odhodila vlasy na stranu a klíče jednoduše vytáhla.

„No do prdele," zatrnulo ji, když se před ní objevil Hemmings s pořád stejným výrazem ve tváři, jako když před několika minutami odcházel. Kytara z jeho ruky nějakým záhadným způsobem zmizela a teď měl dlaně silně zaťaté v pěst.

Nehty se mu zarývaly do dlaní, až měl strach, že po chvilce ucítí krev, linoucí se z mělkých ran. Čelisti měl zaťaté stejně pevně jako dlaně. Modř jeho očí působila, jakoby se blížila nějaká velká bouře, která smete všechno, co jí přijde do cesty. Ale necítil se naštvaný. Jen se v něm nakumulovalo strašně moc emocí, které v něm pravidelně vyvolávali frustraci. Jeden z těch momentů právě probíhal.

Nečekal vůbec na nic. Nečekal, jestli znovu promluví, nehodlal být ten, který jako první promluví. Tuhle chvíli vůbec nechtěl narušit mluvením. Jeho mozek neuvažoval racionálně a v tu jednu jedinou rozhodující chvíli, neměl nejmenší ponětí, co dělá. V jednu chvíli povoloval stisk svých pěstí a v druhé chvíli už svými ledovými rty drtil ty její. Překvapení, které převládalo v její počáteční reakci, bylo očekávatelné a nutno podotknout, že i pochopitelné. Co na druhou stranu zaskočilo jeho, bylo, že o několik setin sekundy později začala spolupracovat. Jejich rty se pohybovaly ve vzájemné souhře. Zapadaly do sebe jako ten nejvzácnější klíč do ještě vzácnějšího zámku. Přesně tak, jako to bylo kdysi. Oba si museli přiznat, že si tenhle moment užívali. Vrátili se v čase do dob, kdy bylo všechno perfektní a kdy nic nepotřebovalo změnit nebo byť jen malinko vylepšit. Museli si přiznat, že po tomhle oba toužili od chvíle, kdy se po tom roce znovu shledali. Tolik se to podobalo všem těm polibkům, které si už tolikrát vyměnili, a zároveň to pro oba znamenalo něco nového. Kovový kroužek v jeho spodním rtu ji příjemně chladil a v jednom malinkém koutku jejího mozku, konečně zjistila jaké to je, políbit toho nového, dospělého Luka. Jaké to je cítit tu neobvyklou ozdobu, která nově přetrvávala na jeho obličeji. Jakmile ji kov znovu zastudil, pocítila to, jako kdyby kladivo narazilo na kovadlinu. Prudce se probrala a rychle se od něj odtáhla. Zadýchaně na sebe hleděli.