Nightingale [Luke Hemmings FanFic CZ]

Chapter 2.

Během odpoledne to vypadalo, že se nad Sydney přece jenom ten nahoře smiloval a seslal jim na zbytek dne více slunečního svitu. Po šedých mračnech nezbylo ani památky a teď už se na obloze proháněly jen malé beránky. Většina obyvatel toho okamžitě využila a spěchali na své zahrady se slunečními brýlemi a knihou, po případě časopisem. Někteří dokonce neváhali si vzít do konce dne volno v práci, aby načerpali, co nejvíce slunce, kdyby se náhodou rozhodlo zase na nějaký čas zmizet. Ale jak to tak v Sydney většinou chodilo, jakmile přestalo na nějaký čas pršet a potom se vypařily i mraky, tak to byl jasný signál k tomu, že zima se více méně na nějakou dobu opět odebrala do ústraní a dala dostatek prostoru pro jaro. Respektive pro jeho silnější podstatu.

Nejeden student v biologické třídě už dávno vypnul svůj mozek. Někteří se ani nesnažili předstírat zájem a prostě leželi na lavici se zavřenýma očima. Ti nejzapálenější užasle sledovali dokument, který jim učitel promítal projektorem na stěnu nad tabulí. Našlo se i pár těch, kteří se báli postihu, kdyby je učitel nachytal, jak po vzoru několika svých spolužáků, spí s hlavou položenou na lavici, proto aspoň sledovali promítání, ale duchem byli nepřítomni.

Jamie se nesnažila vůbec působit zúčastněně. Od jejího střetnutí s Aleishou ani nevěděla, co dělá. Prostě přepnula na automat. Její přátelé tyhle situace znali, jen už jim dlouho nebyli svědky, protože nenastalo nic, co by tohle chování vyvolalo. Od chvíle, kdy odešla sama od skřínky, se ani nesnažili s ní nějak navázat kontakt. Viděli na ní, že to nemá cenu, protože by je stejně nevnímala, jen by to ze slušnosti předstírala.

Seděla rovně na židli, ruce měla natažené na desce lavice a mnula si prsty, které se jí už nějakou dobu mírně třásly. Sem tam obrátila pohled k oknu, aby se zahleděla na pozemky za školním areálem. Sledovala plynoucí mračna, statečné slunce, jehož paprsky se probojovávaly skrz a dosahovaly na povrch zemský. Občas její pozornost upoutal nějaký zpěvný pták, který chvilku poletoval nad korunou stromu a nakonec se do ní na nějakou dobu posadil a vesele si zpíval svou. Bezstarostně se vyhříval na slunci. Svobodný. Nesvázaný povinnostmi, ani svou minulostí. Ať už byla jakákoliv.

Tok jejích myšlenek prořízl ostrý zvuk školního zvonku, ohlašující konec poslední hodiny. Zmateně zamrkala, jakoby se teprve teď probrala z dlouhého tranzu a začala vnímat věci kolem sebe. Napodobením lidí okolo, vstala, uklidila si sešit a učebnici do kabelky a přidala se k davu odcházejících studentů.

„Zajdeme na panini?“ zeptala se nejistě Zoe, když se přiblížila ke své zdánlivě oživlé kamarádce. Tenhle teplý zapékaný sendvič patřil mezi jejich rituály, když se stalo něco významného. Ať už to mělo pozitivní nebo negativní vliv.

„Běžte sami,“ smutně se usmála a položila své kamarádce ruku na rameno, na znamení, že bude v pořádku, „ještě si musím něco zařídit.“ Hnědovláska přikývla a s Alexem v zádech se vydala směrem k hlavnímu vchodu. Ten věnoval své blond kamarádce poslední znepokojený pohled a následoval Zoe k východu. 

Blondýnka odbočila opačným směrem, než kterým se všichni hnali. K tělocvičně. Kdykoliv potřebovala přemýšlet, tak měla hned několik alternativ, které ji k tomu dopomáhaly. A fyzický pohyb byla jedna z nich. Jamie ráda sportovala. K jejím nejoblíbenějším sportovním činnostem patřil běh a hra baseballu. Ačkoliv baseball v Austrálii nebyl tolik oblíbený jako americký a klasický fotbal, i tak se hrál ve všech státech a teritoriích tohoto kontinentu.

Vstoupit na školní hřiště bez doprovodu vyučujícího, nebo kteréhokoliv jiného pracovníka školy, technicky vzato nebylo zakázáno. Opravdový problém nastal ve chvíli, kdy by se někomu v tu dobu něco stalo. Takže by se dalo říci, že vstup na hřiště bez doprovodu byl pouze na vlastní nebezpečí. Jakmile ale Jamie vyšla na hřiště, tak si všimla, že tu bez dozoru nebude. Atletický klub měl očividně dnes po škole trénink.