Fénix ×TEEN WOLF FF× *editing*

1.- klišé

,,Je to pro tvoje dobro,'' opakovala pořád dokola má neoblomná teta, když nakládala do auta krabice plné křišťálových váziček, které sbírala snad deset let v kuse.
,,Ty si vážně myslíš, že mi pomůže, když mě násilím vytrhneš těm lidem ke, kterým jsem si zvládla vytvořit nějaké puto?!,'' bránila jsem sebe samu se slzami na krajíčku.
,,Hele, potřebujeme jinej vzduch a ty zase něco co tě trochu odrazuje od těch tvejch temnejch myšlenek a neustálého přesvědčení, že tě v životě už nic nedrží! Víš přece, jak dopadla tvá matka, když trčela v tomhle městě moc dlouho, ne?,'' poučovala mě. To jsem čirou náhodou věděla. Probodla se dýkou na otevírání dopisů. Musím uznat... měla docela odvahu. A ještě předtím, měla problémy se sebepoškozováním.
,,Mně nezáleží na tom, jak dopadla máma! Mně teď záleží hlavně na mně! A já chci zůstat v Brooklynu!,''  nedala jsem se a nasadila uražený výraz. Moje teta si povzdychla.                                                                                                                                              Když moje máma spáchala sebevraždu (bylo mi tak pět, šest let), dostala mě na starost, protože můj táta byl totálně na šrot a rozhodl se, že si v předvečer máminy sebevraždy vyrazí na projížďku autem. Bum! Debil v náklaďáku si ho nevšiml (jo jo, černé auto na dálnici, navíc v zimě, kdy je brzo tma, je fakt za trest) a táta je mrtvý. Oba rodiče mrtví v jeden den, já jsem, ale šťastlivec, co? Oba jsem je oplakávala tak sedm let, ve třinácti jsem se na to vykašlala, protože mi je to určitě nevrátí zpátky. Ale pokaždé když jsem se podíval do zrcadla, vzpomněla jsem si na ně. Teda, hlavně na mámu, protože jsem vypadala skoro jako ona. Klasická OC; zrzavé vlasy, typický nemastný neslaný obličej a malý nos. Nebyla jsem nějak moc vysoká, byla jsem lehce v nadváze a měla jsem prakticky neexistující křivky. Jenom rty jsem měla po tátovi. Krásně plné, ale ne moc velké, což na mě byla doslova jediná věc, která by se dala považovat za decentní. Zkrátka, kdykoli jsem došla k zrcadlu, chtěla jsem brečet, ale to mohlo být mým neexistujícím sebevědomí. Moje teta zjevně takový problém neměla. Byla totiž vysoká, krásná brunetka s hnědýma očima. Mé mámě se ani za mák nepodobala. Snad jen rodným jazykem, obě totiž byly z Francie. Jen tak pro info, můj táta byl ze Skotska, kdyby to někoho náhodou zajímalo. ,,Já se taky nechci stěhovat,'' ozvala se najednou teta a vytrhla mě z přemýšlení. ,,Vážně?,'' divila jsem se. ,,Ne, vážně se mi nechce stěhovat. Ale v tom městě bydlí můj bratr a taky tvůj strýc. A ten mi nedávno napsal, že mě tam teď potřebuje, jeho manželka se totiž zabila, probodla se nožem, kdyby tě to zajímalo a moje starší sestra měla minulý týden pohřeb na, kterém jsem bohužel nebyla. Takže se vážně musíme stěhovat, Linneo'' posmutněla. Po tom co řekla, se ve mně začal šířit provinilý pocit, že nad tím stěhováním tak remcám. Strýce Chrise mi bylo vážně líto. Poslední dobou páchá nějak moc francouzských rodin sebevraždy, alespoň podle statistik. A neptejte se, proč mi má šílená, depkařská matka, dala trhlé, skandinávské jméno. Prostě byla magor.
Želbohu jsem si nemohla odpustit trapnou poznámku.
,,Wow, tak to ani nemusím studovat, a rovnou se stát hrobařem."
Naštěstí jsem se nedočkala pohlavku ani kyselého výrazu.

Po další hodině odnášení krabic do auta, jsem si nespokojeně a uraženě sedla na zadní sedadlo. Pustila jsem si písničky a pokusila se usnout. Pomalu ale jistě, jsem se plížila do říše snů, doprovázena bubnováním deště a The Script.

Sedím u stolu v kuchyni. Moje máma se snaží nespálit palačinky. Zpívá si nějakou smutnou písničku a pokyvuje hlavou do rytmu. Nejspíš je velké horko, protože má na sobě bílé letní šaty s krátkým rukávem. Levé předloktí má samou jizvu. Pár jich vypadá čerstvě, ještě z nich trochu teče krev. Rychle jsem odvrátila zrak. Podívala jsem se na svoje ruce a snažila se spočítat prsty na rukou. Jedenáct. Došlo mi, že určitě sním. Z několika důvodů. Za a) mám dětské ruce. Za b) mám jedenáct prstů a za c) máma už není živá, takže tak. Ale když už mám takový pěkný sen, mohla bych se najíst, ne? ,,Mami?,'' zeptala jsem se svým dětským hláskem. ,,Oui, chérie?,'' zareagovala máma. Aha, takže sen a lá France. Rozhodla jsem se zapojit nadvládu na snem, a automaticky ze mě padaly fráze ve francoužštině. ,,Quand il est plats cuisinés?,'' otázala jsem se. ,, Tenez. Une fois la pleine lune et la vache lui saute, alors il décide de casser la brique porte de rhinoceros,'' odpověděla. Ale nedávalo to moc smysl. Řekla totiž: Vydrž. Až bude měsíc v úplňku a kráva ho přeskočí, tak se nosorožec rozhodne rozbít dveře cihlou. To mi na otázku moc neodpovědělo. Já chtěla jíst, ne tady poslouchat kázání o krávách přeskakujících měsíc a nosorožcích co rozbíjí dveře.Ale chtěla jsem mámě odpovědět stejným způsobem, tak jsem dala dohromady nejnesmyslnější větu ever a zadala jsem ji do snového překladače. ,, Mais que faire si le dinosaure traverser le soleil et gâteaux gâteau décide de l'expulser vers l'Espagne? Ensuite, ils seront reconnaissants pour les dauphins poissons au revoir et échapper à une autre planèt,''. (Ale co, když dinosaurus přeplave slunce a dorty se rozhodnou deportovat cupcake do Španělska? Pak budou delfíní děkovat za ryby, rozloučí se a utečou na jinou planetu.) Jop, má retardace nezná meze. ,,Ne, zlatíčko'' začala máma s úsměvem a v jazyce, kterému jsem byla schopna porozumět i v bdělém stavu, ,,Vlk začne vít na lunu v úplňku a Stříbrní jej budou lovit. Přijde darach a jeho cíl bude oběť. Smrt stojí na prahu a krev tuhne v žilách. Oči ztemní a mysl se zastírá. Tma se šíří tělem jako jed. Chladná čepel řeže do žil a lano se utahuje kolem hrdla...''.
Sakra mami, ty jsi psychouš jak po smrti, tak ve snu! Pomyslela jsem si a prostředí se najednou změnilo. Neseděla jsem na židli v kuchyni, se svou trochu psychicky nevyrovnanou matkou, ale špehovala mámu v kuchyni, když si právě pořizovala další jizvu. Pamatuju si, že když jsem byla mladší, máma mi povídala, proč si tohle dělá. ,,Víš zlatíčko, mi všichni jsme andělé. A andělé můžou být mocní a silní, ale také křehcí a slabí. Ti křehčí si dělají znamení své křehkosti na ruce, aby je bylo poznat. A ti slabí a křehcí, půjdou do Nebe dříve než ti mocní a silní. Protože, čím více má křehký anděl znamení, tím více ho k sobě Nebe volá. Pak je krásným, zářivým andělem v nebi,'' vyprávěla s mateřskou něho v očích. Seděla jsem s ní na gauči a zaujatě jsem poslouchala její povídání. Myslela jsem na anděly s velkými křídly a sílou v očích a taky na ty drobounké, křehoučké bytosti se slabými křídly a označenými zápěstími. Po chvilce mě napadla otázka. ,,Mami, a ty jsi silný, nebo křehký anděl?'' chtěla jsem vědět. Máma se smutně pousmála. ,,Já jsem jeden z nejkřehčích andělů. Ale neboj, do Nebe ti neuteču,'' uklidnila mě (CHA!) , když se mi oči začaly zaplňovat slzami a srdce mi obaloval smutek a strach. Na chvíli jsem se zamyslela. ,,A já jsem křehký nebo silný anděl?,'' zahleděla jsem se mámě s očekáváním do tváře lemované ohnivé rudými vlasy. Oči teď měla tmavě modré, plné smutku. ,,Ty jsi velmi silný anděl. Nemusíš si označovat zápěstí a být smutná z nedostatku síly. Ty se můžeš smát a nemyslet na Nebe,''utěšovala mě. Schoulila jsem se v jejím náručí a usnula.
Wow, moje sny jsou sakra emo.

,,Posloucháš mě vůbec?!,'' křičela na  mě teta. Já jsem vyhnala z pod očních víček sen a zbytek ospalosti a na zadním sedadle tetina mini Coopera jsem se napřímila. ,,C-Co?,'' nechápala jsem. ,,Říkám, že do dvaceti minut, tam budeme. A připoutej se, víš že kdykoliv-,'' ,,Můžeš nabourat a já se zabiju. Já vím, já vím!,'' odfrkla jsem a zapnula si bezpečnostní pás,. Otráveně jsem se zahleděla do deštivého počasí venku. ,,Těšíš se na svoji sestřenku Allison?,'' zeptala se teta najednou. Zakoulela jsem očima. ,,Ty mluvíš o té, se kterou mám společné jen příjmení a rodinu? Tu o, které vím velké kulové? Tak na tu se teda moc netěším, páč jsem zapomněla i kolik jí je let. ,,Osmnáct,'' odpověděla pohotově teta. ,,Fajn. O jednu věc víc. Ale stejně o ní nevím takřka nic,'' stála jsem si na svém. ,,Ale prosím tě! Vždyť jste jako mladší byly nejlepší kamarádky!,''  namítla a prudce zatočila směrem k nějakému bistru. ,,Mám hlad. Zajdeme si na jídlo!,''prohlásila a vypnula motor. Vyběhla z auta jako naspeedovaná veverka v jehlových botách a zbytečně drahou kabelkou. Já zamířila za ní, jako o trochu rychlejší hlemýžď v converskách, snažice se schovat kila navíc pod velkou mikinou.

Když jsem vešla, obklopila mě ,,vůně'' přesmaženého oleje a mražené zeleniny. S povzdechem jsem si přisedla do boxu, kde seděla má rodinná příslušnice a objednala jsem si,  ignorujíc své špatné svědomí.

yo. nevím, jestli tohle někdo pořád čte, ale... asi se to pokusím přepsat...? prostě to chci zkusit zlepšit, protože větší klišé jsem snad nikdy neviděla ;-;
jako vážně, proč je linn popsaná tak dokonale...? "hezká a štíhlá", pffff jasně. well, not anymore.
no nic, jdu se tuhle potápějící se loď pokusit zachránit.
peace.