Fénix ×TEEN WOLF FF× *editing*

5.- Tenebris (?!)

*na obrázku můžete vidět jisoo, protože jsem hodný člověk který se rád dělí o umění, i když to nemá s touhle blbou fanfikcí nic společného*

Nábytek mi sice byl známý už z minulého domu, ale ty místnosti byly prostě něco úplně jiného. Nečekaně.
Šla jsem hned do prvního pokoje po levé straně.
Shodou okolností, se tam nacházela moje postel a spousty, spousty, spousty krabic, které byly označené mým rukopisem. S povzdechem jsem otevřela jednu z nich. Krabice byla pokřtěna jménem KníŽky. A, že nebyla malá a už vůbec ne jediná.
První kniha, která na mě vykoukla, byl můj milovaný výtisk knihy Sputnik, má láska. Mám ji přečtenou tak tisíckrát, ale pořád se mi líbí. Ta knížka je moje všechno. Za normálních okolností bych do ní psala nějaké poznámky k příběhu, ale kazit Murakamiho práci y byl zločin.
Ale ty nejsi normální, že...?, rekl hlas v mé hlavě.
Lekla jsem se. Nebyla to totiž jen taková ta myšlenka, kterou si pro sebe nehlasně řeknete ve svém mozku. Bylo to, jako by mi někdo šeptal mým hlasem. Ale jiným, než čistě mým. Bylo to, jakoby někdo použil můj hlas, ale ne tak úplně můj.
Hodně blbě se to vysvětluje.
Ten zvuk mého hlasu byl stejný, ale byl nějaký... divočejší. Uvolněnější a jakoby si uvědomoval sílu svého nositele. Jako by na mě mluvily plameny.
Neřekla bych plameny...., zasmál se ten samý hlas.
,,Vypadni z mé hlavy!,'' zakřičela jsem.
(Přísahám že jsem po mámě nic nezdědila, fakt že jo!)
Já, ale nemůžu... Jsem ty a ty jsi já. Jsme jedno. Kruh s chybějícím kouskem, už není kruh, stejně jako ty beze mě nejsi ty. Už chápeš, Linn?, vysvětloval hlas.
,,Zmizni!,''nebrala jsem jej (nebo ji...?) v potaz.
Teď se hlas smál. Byl to smích podobající se veselému praskání ohně.
Najdi si nějaké zrcadlo, poradil hlas.
Já okamžitě vystartovala ke dveřím, které dle mého názoru, vedly do koupelny. Nepletla jsem se.
Když jsem se podívala do zrcadla, strnula jsem na místě.
Dívka v odrazu, jsem nebyla já.
,,K-kdo jsi?,'' vyjekla jsem udiveně.
,,Jsem ty. To jsi tak hloupá, že si nedokážeš vyložit to, co jsem ti před chvílí řekla...?,''nechápala dívka v zrcadle.
,,Tohle nejsem já!,'' namítla jsem. Ta dívka v odraze měla havraní vlasy, splývající v jemných loknách až k pasu. Oči černé jako noc jí zdobili porcelánově bílou tvář.. Špičatý nos jen podporoval drzý úsměv na jejích plných rtech. Jo, ta byla moc hezká na to aby se mnou měla co dočinění.
,,Ale jsi. Akorát tvá temnější strana. Fénix, jehož ovládla vlastní moc...,'' vyprávělo děvče v obraze.
,,Sounds edgy as fuck, yo. Nech mě hádat, pokud tě nepotlačím nevo se s tebou nenaučím spolupracovat, tak mě zabiješ, co..? Jako ve FMAB Greed Linga...?" rýpla jsem si.
To děvče se opět zasmálo. Teď její smích, ale nebyl příjemný, jako praskání ohně. Byl spíš jako plameny požírající dům.
,,V podstatě,'' odpověděla prostě. Pak se věnovala svým vlasům. Pořád si je upravovala, pročesávala a natřásala, jakoby už tak nebyly dost dokonalé.
,,Pochybuju, že se jmenuješ taky Linn, i když tvrdíš, že jsi já,'' řekla jsem najednou.
,,Máš pravdu. Jsem sice tvá část, ale jsem ta svobodnější, takže bych nikdy nechtěla nést stejné jméno, jako ty. Jsem Tenebris,'' představila se, a (zase!) si upravila vlasy. Měla by lidem přestat strkat pod nos, o kolik ke lepší než oni, není to slušné.
,,Ahá. Super.Zní to sice jako onemocnění slinivky, ale to je tvoje věc. A vůbec, zmizni z mýho zrcadla!,'' okřikla jsem řečenou Tenebris, a kupodivu, se vypařila. Jediné co po ní zůstalo, byla ozvěna jejího pálivého smíchu.
,,Zbláznila jsem se,'' zašeptala jsem sama k sobě.
Nechovej se jako husa!, ozval se opět Tenebrisin hlas.
,,A ty už vypadni!,'' zakřičela jsem do prostoru.
Jak si její veličenstvo přeje..., utrousila.
Z nějakého důvodu se mi v hlavě znovu neozvala. Jaká úleva.
Zamířila jsem zpět do pokoje a pokračovala jsem ve vybalování knížek. V krabici byly na vrchu mé nejoblíbenější jako: Kafka on the shore, Homegoing, Eleanor & Park a tak podobně. A nikdo na světě mě nikdy nepřesvedčí, že to poslední byla špatná knížka. Byla skvělá. Fight me.
Jdi se léčit, poradila mi Tenebris.
,,Nech mě být, Onemocnění slinivky,'' zabručela jsem.
Začala jsem knihy vyrovnávat na poličky. Dávala jsem dobrý pozor na to, aby byly seřazeny podle autorů, žánrů, a navíc abecedně. Jo, jsem otravná a zbytečně uspořádaná, já vím.
Potřásla jsem hlavou, protože na mě pomalu, ale jistě šla únava.
Popadla jsem ke krabici s nápisem PeŘiny, polŠTáŘe, povLaKy. Byla asi nejnapěchovanější a největší ze všech, protože polštářů není nikdy dost.
Vyházela jsem její obsah na postel, vybrala povlak na peřinu a povlékla ji.
Trochu jsem polštáře všech velikostí urovnala u pelesti postele, aby to nějak vypadalo.
Když jsem byla se svým dílem spokojena, v džínech saku a a tričku, což je nejhorší pyžamo světa, jsem se uvelebila a asi do minuty jsem byla tuhá.

,,Hurá! Myslela jsem, že tu umřu nudou, nebo ti minimálně přivodím noční můry o požárech a výbuších!,'' protočila očima černovlasá dívka, v dlouhých černých šatech vyšívanými zlatou nití. Obrazec na šatech vypadal, trochu jako nějaký pták vstávající z plamenů.
,,Ne nějaký pták, ale Fénix,'' opravila mě dívka, jakoby mi četla myšlenky.
  Až teď mi došlo, že se jedná o Tenebris.
,,Co děláš v mým snu?!,'' zpražila jsem ji pohledem.
Tenebris se řezavě zasmála. Ten zvuk připomínal plech kroutící se žárem.
,,Tohle není tvůj sen, ale moje malá realita,'' objasnila s kouzelným úsměvem.
,,Prosím tě! Tohle vše je jen výplod mého podvědomí. Počítám, že až se vzbudím, nebudu si tenhle sen ani pamatovat,'' namítla jsem rozhodně.
Tenebris se tajemně usmála, jako by věděla něco víc než já.
,,Ach, drahá Linn,'' povzdechla si, ,,ani nevíš, jak moc bych chtěla, aby byl tohle sen. Znamenalo by to, že neexistuju a nemusela bych se trápit tím, že musím žít v těle takové hloupé a neuvědomělé holky, jako jsi právě ty. Ale tohle není výplod tvého podvědomí. Tohle je můj svět, kde nemusím být vázána Pravidly,'' prohlásila. Poslední slovo řekla tak, jakoby mělo na začátku velké P.
,,Jakými Pravidly?,'' zeptala jsem se co nejznuděnější hlasem. Ale byla jsem zvědavá na její odpověď, takže to moc přesvědčivě nevyznělo.
,,Pravidly Ohně a Tmy. Pravidly, která nutí všechny plameny i jiskry, které hoří v tvém těle, aby se držely v ústraní dokud jim nepovolíš, aby vyšly napovrch. Pravidly, která mě nutí žít jen v tvých snech a hřát se u tvého ohně. Pravidly, která nutí Oheň, aby nikdy úplně nepohltil Tmu, a naopak,'' vysvětlila takovým tím tónem otrávené ǔcitelky prvňáků.
Pak mě hryzla zvědavost a nechtěla se pustit.
,,A, která z těch Pravidel jsou tvá?,'' chtěla jsem vědět.
Tenebris se opět záhadně usmála. V jejích černých očích jiskra zažehla plamen, který si vesele tančil v její duši.
,,Má jsou ta týkající se Tmy. Tvá jsou ta týkající se Ohně,'' odpověděla mi Tenebris.
,,Takže jestli to chápu dobře nesmím tě vyhnat ze své duše a ty nesmíš převzít mé tělo?,'' otázala jsem se.
,,Správně. No vidíš, už nejsi tak hloupá jako předtím,'' pochválila mě.
Naštvalo mě, když mi řekla, že jsem hloupá. Nelíbilo se mi, že někdo, kdo prakticky nežije a existuje jen díky mému tělu a duši, kritizuje svého hostitele. Bylo mi z ní na blití, ale zároveň , z ní šel respekt.
,,Přestaň mě už urážet!,'' okřikla jsem ji.
A stal se div.
Sebevědomá a povýšená Tenebris, se lekla.
Nebylo se čemu divit. Kolem mě začal hořet táborák na který by byli pyšní i ve FIRE videoklipu.

yo.
napsala jsem báseň.
           "bangtan is good,
              food is goood,
  bangtan+food= very good"
jak můžete vidět, jsem velmi poeticky nadaná. shakespeare se třese v hrobě.
peace.